Ing. Štěpán Kafka, nakladatel (Smršť)

Svoji reflexi knihy Pavla Beneše ODZADU nezačnu odzadu, jak by se slušelo, ale rovnou mimo obsah knihy. Pavel je bytostný běžec. Běžci mají ve 21. století k dispozici sofistikovanou výbavu, která jim napomáhá měřit uběhlé vzdálenosti, určit dobu a místo provedení běhu a vyslat o těchto faktech signál do světa. Běžci se navzájem udržují ve stavu informovanosti. V době "před Benešem" éterem lítala suchá sdělení. Běžec dostal od běžce informaci, uznale pokývl hlavou a běžel si zas po těch svých, aby i sám mohl přispět svoji suchou informací do mlýna. Ale Beneš ne, ten jistě dodržel žánr - sdělil, kolik km, kde a kdy, ale nenápadně přidal i informaci, že na 3. km minul pařez s kůrou zkrabatělou do tvaru kníru a na 5. km mu okolo obočí profrčela se zavrčením lesní včela. Nevím přesně, parafrázuji, nepatřím do okruhu běžců, nejsem napojen na jejich informační toky, tak si jen představuji, jak to asi může vypadat. Nicméně neběžeckých informací začalo přibývat, zprvu jen u Beneše, pak i u ostatních běžců a ze suchého zpravodajství se posléze stal určitý žánrový blog. Vedle suchých faktů rozkvetla poetika prožitků doprovázející běh.

Proč se tak obšírně zmiňuji o něčem, co znám jen z Pavlova vyprávění? Protože to je přesně ten způsob, jakým Pavel přistupuje k životu. Polidštit, obarvit, poukázat na nevšední aspekt, udělat z maličkosti událost, komunikovat. Klasikou žánru jsou Pavlovy novoročenky, stejně jako výkladový slovník reklamní angličtiny. Na začátku je vždy podnět, součást života, který Pavel zalije živou vodou své kreativity, vrhne do světa a je-li svět jen trochu komunikativní, vznikne řetěz návazností, které iniciátor spokojeně sleduje a dále vyživuje. Někdy je princip vyvolávání dalších akcí stavebním kamenem hry, někdy Pavel přichází s uzavřenou strukturou, kterou nabízí k zamyšlení či pobavení. Někdy je předmětem hry slovo, někdy událost, někdy znak, někdy ucelený výtvarný počin či gesto designérovo. Pavel je všežravec. Ne nadarmo vášnivě horuje pro maximální vzdělání grafika v mateřském jazyce. Uchopuje okolní život všemi prostředky, kterými vládne, a předává podněty dále. Takový způsob vnímání je užitečný - tak se ujišťujeme, že žijeme ten svůj život a naše zážitky nám jen marně neprotékají mezi prsty. Pavel jednak mapuje svůj život a druhak dává i nám ostatním podnět i vzor, jak v rámci životaběhu netrouchnivět jen pouhou evidencí uběhlých dnů.

Mgr. Michal Plzák, nakladatel (Kalich)

Je rozkoš se tím probírat, tím gejzírem slov, která nenudí a nemachrují. Nádherná koláž mistrných nápadů a jestli to někdo vydá, tak na tom prodělá sice trencle, ale ratingové agentury ho posunou vysoko na špici.

PhDr. Jaroslav Polanecký PhD., (FUD UJEP)

Publikace Pavla Beneše je autorským výtvarným projektem, který je zcela v souladu s náplní ediční řady Projekty věnované reflexi současného vizuálního umění a designu.

Koncept publikace je mimořádné komplexní vzhledem k tomu, že autor se prezentuje nejen jako výtvarník a grafický designér, ale zároveň jako autor většiny textu a pedagog, přičemž všechny tyto role pojímá jako neoddělitelné. Publikace díky tomu nabývá zároveň rozměrů osobní výpovědi člověka, který je všestranným umělcem a aktivním glosátorem okolního světa. Tomu je do značné míry podčiněna textová složka publikace, která se zcela funkčně nevyhýbá expresivnímu slovníku, subjektivním pohledům na praxi grafického designéra a akademického pracovníka.

Autor v úvodu akcentuje fragmentálnost a zdánlivou disherenci konceptu publikace, komunikuje s recipientem jako partnerem vizuálního a literárního dialogu a nabízí mu aktivní percepci textu - lexivizuálního komunikátu, jehož struktura vybízí k selektivnímu přístupu a "přeskakování" stránek, stejně jako ke kontinuálnímu čtení. Čtením v tomto případě rozumíme nejen percepci verbálního sdělení, ale percepci textu v širším slova smyslu z hlediska vizuální komunikace, kdy formální a obsahové aspekty sdělení jsou v synergické rovnováze.

Sémantickou rovinu výrazně podporuje i volba rozmanité typografie, kterou autor využívá s hlubokým pochopením jejích zákonitostí ve vztahu k předávané informaci. Hra s jazykem a jeho textovou a typografickou prezentací není samoúčelná, stejně jako autorova proklamovaná úcta k tradičním médiím tvorby - kresbě a klasickým grafickým a polygrafickým technikám. Na druhé straně je patrné, že autor si je plně vědom potenciálu médií nových. Ač bytostný kreslíř a grafik, naznačuje důležitost informačních technologií v oblasti vizuální komunikace. Daří se mu přesvědčivým způsobem prezentovat práci grafického designéra jako permanentní proces, který by měl být ukotven v zákonitostech oboru, aniž by se zříkal flexibilty a rezignoval na nejnovější impulsy přicházející ze sfér, které se primárně nevymezují jako výtvarné. Tato multidisciplinární prostupnost a flexibilita jsou v Benešově případě vždy doprovázeny vědomím odpovědnosti za další vývoj (nejen) oboru, s čímž souvisí i nepřehlédnutelné edukativní a inspirativní poselství publikace. Četné přesahy a autorův smysl pro humor a sebeironii jsou zárukou, že publikace osloví nejen odborníky a studenty grafického a vizuálního designu, ale i širší veřejnost, aniž by tím trpěla vysoká výtvarná a myšlenková úroveň.

Publikace je zároveň do značné míry bilanční, a proto vítám biografické údaje, které jí dodávají příslušný rámec, stejně jako rekapitulace citovaných grafických děl. Otázkou ryze formální je absence paginace v textu, který jsem měl při psaní posudku dispozici. Nicméně předpokládám, že vzhledem k charakteru komunikátu, u kterého je nemyslitelné posuzovat psaný text izolovaně od výtvarného zpracování, šlo o pracovní verzi, která bude dále precizována.

Prof. Mgr. Miroslav Vojtěchovský,
fotograf a vysokoškolský pedagog

Slíbil jsem váženému kolegovi recenzi a už je to jasné: nestihnu knihořady a přitom nevím, jestli to nakonec není dobrá zpráva, a to mne uvádí do stavu, kterému vojáci říkají mimořádka, přestože na tyhle adventní dny se těším každý rok tak nějak od Štěpána minulého roku. Knihořady se zpravidla začínají někde mezi druhou a třetí svíčkou a jsem kvůli nim ochoten odvolat poslední hodiny výuky v situaci, kdy už je jasné, že je nestihnu do čtvrtého plamínku. Vyzbrojen o hodně mladším bráchou Elektroluxu lezu po schůdkách bytem, vytahuji jednu knížku za druhou a pečlivě je ze všech stran vysávám a přitom, to dá rozum, je musím trochu otevřít. Kdo by odolal pokušení si rychle alespoň pár větiček nepřečíst? Číst v rámusu se nedá, tak na chvilenku vypnu ten zázrak s několika filtry, který je ještě lepší než ten superdrahý s vodou uvnitř, ale zato řve jako kdyby měl v popisu práce překonávat metalové koncerty. Ze začátku jsem opatrný, ale s přibývajícím časem vytahuji víc a víc těch, které se mi tak nějak nechce vracet, a tak je přenáším a začínám je vršit do sloupku u postele. Přitom zdráhavě odebírám ze sloupku na druhé straně ty, co jsem si natahal vloni, a na které se v beznadějném shonu za každodenní pedagogicko-byrokratickou rumařinou nedostalo. Nahradit Vitruvia Vopěnkou? Zaměnit V&W za Suchého? Biografii Milese Davise za de Chiricův nebo Dalího vlastní životopis? Tahle nádherná dilemata řeším s velikou radostí a generálpauzy mašiny mající za úkol vtahovat do sebe ty všudypřítomné tuny prachu, se kterými moje pečlivá žena svádí po celý rok tuhý, avšak marný boj, se stále více prodlužují...

Letos je to ale jinak. Slíbil jsem kolegovi recenzi jeho připravované knihy, a tak zatím nelezu po štaflích, ale ťukám na klávesnicové šipky, pohybuji se vpřed a hned zase vzad po digitálních stránkách, abych si vštípil ty nádherné hry se slovy, stejně jako se základy vizuální abecedy, dobře se bavím, a s potěšením zjišťuji, že dostávám záběry ze zcela jiné optiky, z jiného úhlu pohledu než bych čekal od jakékoliv učebnice. A je to vlastně učebnice? Není to spíš sbírka neobyčejně moudrých, vtipných a přitom zcela originálních úhlů pohledu na věci kolem nás? Kdysi mi řekl můj táta, že na kázání (měl v komunismu dost nezvyklou profesi faráře) se dá poznat, jestli jeho autor byl dobrý nebo špatný v deskriptivní geometrii, jestli má anebo nemá schopnost podívat se na jeden problém z mnoha různých úhlů. Nevím jak na tom byl s deskriptivou Pavel Beneš, ale řekl bych, že výborně. Jeho úhel pohledu není dán jenom tím, že je veden z neobvyklé výšky, ale je především určen jeho schopností podívat se na věci, jevy a děje z nečekaných směrů a s moudrým a bystře vtipným odhledem. Kniha Odzadu je dobře vyváženou kombinací vtipných zamyšlení, pozoruhodných úvah o zásadních věcech grafického designu, imaginativních detailů, inspirativně neobvyklých poetických vazeb, ale nad vším vévodí nádherné pohrávání si s češtinou. Benešova poetika má své kořeny v tradici Osvobozeného divadla, stejně jako nejlepších let Semaforu brilantního Jiřího Suchého, a těch pramenů bychom mohli nacházet ještě mnohem více, kdyby nešlo o něco zcela jiného, totiž o prostý důkaz, že jasným, nezpochybnitelným a zejména poctivým gestem Pavel Beneš ukazuje, že vnímá grafický design jako neoddělitelnou součást jazykové kultury a svou profesi učitele grafického designu jako výsostné poslání. Jeho kniha je nádherným čtením, pastvou pro oči a vtipně obohacujícím dílem.

Byl bych rád, kdybych již v příštím adventu "musel" řešit problém, kam tuto knihu zařadit. Patří mezi "bible" typu Vitruvia, Albertiho, Goetha, Lessinga, nebo Muziky? Nebo, má být spíše řazena k "učitelským poznámkám" Johannese Ittena, Paula Kleea, Josefa Alberse, Moholy-Nage, Charlese Rileyho II, či Johna Gage? Ale ona by mohla "sedět" vedle protagonistů Osvobozeného divadla, Semaforu a tak těsně přiléhat k Jiřímu Kolářovi, Františku Listopadovi a dalším mistrům slova. To by byly příjemné trable.

V každém případě jsem v knihořadech pro letošní rok hodně retardovaný, ale už jsem to jednou řekl: Je to výborná zpráva...

Doc. PaedDr. Pavel Šamšula, CSc.,
vysokoškolský pedagog

Recenzi uvedeného titulu bych nejraději začal rovněž odzadu; takže: Prosím, vydejte tu knihu co nejdříve, kvalitně vytištěnou a na dobrém papíře, protože já tu knížku chci! Jenže takto se recenze nepíší, takže noch-ajnmal (podle vzoru fejs-tu-fejs):
Chvilku, asi tak do páté stránky, jsem měl potíže s žánrem recenzované publikace. A vzhledem k tomu, že čím více píšu (a někdy i ještě čtu) mám stále větší ostych ba někdy až strach ze slov, škrtnul jsem si v hlavě sousloví typu "autorská kniha". Především asi proto, že se adjektivum "autorský" stále častěji používá pro výtvory nepůvodní, neautentické, ba až plytké. Rovněž sousloví "grafická úprava" jsem zahodil, neb ani ono nevystihuje tvar posuzovaného díla. A naopak se mi do zbytků synapsí vtírala jména jako Oldřich Hlavsa (a jeho velká řada KPP let šedesátých minulého století) či Návod k upotřebení Jiřího Koláře jen tak tak vydaný roku 1969 (než spadla klec) a ohmataný generacemi mých studentů, ba rezonovala mi tak - bůhsuď proč - i Černá bedýnka Ludvíka Aškenazyho, kterou jsem kdysi půjčil a ztratil i s (vlastně obdarovanou) jakousi láskou.

Jak shledávám, snažím se o cosi, co autor na neznámé mi stránce v textu o reklamě (či logotypech?) označil jako snahu "dojem nahradit pojmem". A přece se mi neodbytně vetřelo ještě jedno sousloví: literárně-výtvarný či výtvarně-literární esej. Jenomže nemám rád upomlčkovaná dvousloví a při vědomí nabubřelé módy, která velí každou snahu o ukoptěnou úvahu (začasté bez váhy a uvážení sepsanou) od škol středních po vysoké a hlavně quasi-vysoké označovat za esej, i toto označení mám chuť "vydylítit", jak říká naše paní sekretářka. A tím jsem z toho vevnitř...

Texty a ... a cože vlastně? Výtvarná podoba knihy, nikoli její grafická nebo výtvarná úprava, leč celek a jednota, či raději snad ještě tvar této, po svázání z volných listů volající knížky, mne naplňuje potěchou. Nikoli jen proto, že rovněž chovám (kde?) osobně mně dedikovanou báseň pana Joži Mrázka Hořického z let osmdesátých (co na tom, že stejnou ódu na moje osobité kvality a kouzlo daroval za ten večer cca pěti dalším kamarádům s obměnou nepatrnou, leč cenou shodnou, byť jako půjčka nominovanou) a nikoli proto, že vzpomínám, kterak mi bylo milo prodlíti několik málo podvečerů v ateliéru pana profesora Libenského ve společnosti mistra dílenského Toníčka Votruby a pánů profesorů Uždila, Šindeláře a - tehdy ještě neprofesora - Solpery, leč především pro nekašírovaný a s odpuštěním nežertovný humor textů a obrazů (just nenapíši "výtvarného doprovodu", neb se nejedná o žádný "doprovod") se listy recenzované knihy probírám již potřetí. Humor autorův v textové ani výtvarné složce díla přitom nesklouzává do ironizování (a ne že by se nechtělo ve světě reklamy, celebrit, VIPů a VIPek) či žertování, ale pramení, netryská jako třeskutý "humor" lautrnové profese "bavičské" (pardon, jdu kloktat), ale spíše prosakuje zevnitř, z podstaty jevů, které autora zaujaly. Jejich škála není souvisle a rafinovaně komponovaným celkem, je spíše tím, čemu Zdeněk Kratochvíl říká "stroma", a byť etymologie tohoto slova nemá nic společného s českým pojmem strom, jest stromu podobna. Knihu ODZADU lze, zdá se mi, číst a prohlížet i ODPŘEDU ba ODKUDKOLI. V nervatuře každé části je cítit a vidět celek onoho stromu podobně, jako se v nervatuře jednoho každého listu tisícileté lípy na Kotli u Osečné obráží a vyjevuje celá ta, snad dokonce dvě stě let stará, lípa. Svrchu jakoby banální příhody či pomíjivé jevy se v něm stávají listy, jimiž dýchá a asimiluje kyslík humoru. Asi miluje? Určitě má rád (autor) (své) studenty a zdá se mi, že i další lidi. Má je rád nikoli pro humor, ale s humorem. S oním humorem, pro který se mi vtírají slova přesnější, než jakých jsem mocen já:
"Humor je způsob, kterým posuzujeme konečné z hlediska nekonečného." (Morgenstern).

Leč nemohu se zbavit ani dojmu, byť pro něj stále hledám ten správný pojem, že pro Benešovu knihu platí i slova Miloše Kopeckého: "Humor je způsob, jak být smutný." Což je ale možná způsobeno i tím, že recenzi dopisuji na počátku nového roku pod dojmem (po-)minulých Vánoc, jejichž vyšopované a vydyzajnované podoby jsem se ani já tak zcela nebyl schopen uchránit. Možná i proto, že jsem marně čekal na jakési zavolání, na jakousi SMS, a že ten debil, jejž nerad činím mobilním, mi nosil jiná volání a jiné esemesky...

A tak mi s potěchou nad dílem Pavla Beneše došlo, byť nikoli poprvé, že "Humor je způsob, jak být." (Miloš Kopecký snad promine, že jsem mu to zkrátil.)

Pro tento "způsob" a stejně tak pro hravost literární i výtvarné části (a naopak, neb toto pořadí není pořadím významovým), hravost, kontradiktické hračičkování, hravost Morgernsternovskou a Halasovskou, hravost vysokého a břitkého intelektu beze stopy intelektuálství (Miroslav Holub se zřejmě nemýlil, když kdysi napsal, že "intelekt, který není schopen hry, je intelektem omezeným"), a tedy hravost nikoli pro "uály" Tomáše Kulky se - přisámjá, že nechtěně - ocitám v roli obdarovaného a zaujatého čtenáře, což jest autopodraz na recenzenta níže podepasaného.

Shrnutí: Prosím, vydejte tu knihu co nejdříve, protože já tu knížku chci! I když takto se recenze nepíší...

Lenka Žižková (DesignCabinet)

Potkali jsme se před WC na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí n. L. Je zajímavé, kolik významných lidí člověk potkává před - nebo na - WC, holt, musejí tam všichni. Pavel Beneš se ze své výšky sklonil k mé maličkosti (doslova) a špitl, že mu fakulta vydala knížku Odzadu. Ohlédla jsem se, protože mi před tím WC hned nedošlo, že jde o název knihy.

S ohledem na pověst, která Pavla Beneše provází, jsem si pro ni hned začla na děkanát. A hned mi taky bylo jasné, že na recenzi si nemůžu troufnout. Přiznávám, že grafickému designu, natož designu vizuálnímu a už vůbec ne vizuální komunikaci nerozumím, ač jsem pár knih o nich přečetla. Poté, co jsme v bývalém Design centru ČR dělali pár výstav spojených s těmito obory, jsem k nim nabyla posvátné úcty, neb mi bylo vždy taktně řečeno, ať se do toho nepletu, neb jednám s profesionály. Tak jsem uvízla na systému vlastního hodnocení "líbí-nelíbí". Ale i zde se mi hranice vlastního úsudku rozbily, když mi mladí grafičtí designéři jen tak mezi řečí, když něčemu nerozumím a nebojím se jich optat, řeknou "no, hele, neber to tak přímočaře" - nebo něco podobného, co mě znejistí na pár dalších hodin k novému připotroublému dotazu.Třeba na to, proč filmový plakát neříká, ke kterému filmu se pojí? Tedy, že na něm třeba není ani název příslušného filmu?

Při prvním prolistování knihy bylo jasné, že ji nemůžu číst jako noviny nebo řadu knih poslední doby, u seriálu Simpsonovi. Dostala jsem se k ní o půlnoci, a to se nemělo stát! Četla jsem do tří rána (neb jsem se musela vracet!) a hihňala se, ba i nahlas smála. Tím se probudila kočka a začala mi šlapat po hlavě, neboť nemá ráda, když se něčemu směji nahlas a ona neví, čemu. A navíc v noci, kdy já mám spát a ona lovit papírové myši vyrobené zmuchláním poloviny lístku MHD. Ve tři ráno jsem si čtení střihla už opuchlýma očima ještě jednou, tentokrát odpředu, protože jsem ji původně dle názvu a návodu četla odzadu. Bavila jsem se na každé stránce a přála bych to všem. Tedy prvně všem přeji, ať se ke knize dostanou, protože je k dostání pouze na FUD UJEP v Ústí n. L. A pak, ať jsou jakéhokoliv mladí či stáří, ať se na svět podívají z nadhledu daného nejen příslovečnou výškou autora.

Se zájmem sleduji, jak se mění náš jazyk, a podobně jako autor knihy jsem posedlá opravováním pravopisných i stylistických chyb všeho druhu. Asi i proto, že jsem šéfredaktorovala několika časopisům a musela nestále dělat korektury. Číst texty Pavla Beneše byla životadárná droga pro usínající mozek, oko jásalo nad výrazy, které používám také, ale nikdo mě za to nepochválí! Chválím, chválím jazyk Pavla Beneše.
Po celou dobu čtení jsem si kladla otázku. Jak to, že jsme se potkali až před WC na FUD UJEP?

Dopředu na Odzadu.