Co vás zajímá nejvíc? Znáte vodítkový tanec? Napadlo by vás, že lze spadnout ze Sněžky? Rámujete? Víte, co si myslím o lavině CI českých krajů? Jak jsem uvedl výstavu svému nejlepšímu kamarádovi? Jak mám rád novoročenky, jak jich chodí málo (5), kdo je pro a jak rád dostávám poštuž Nejdelší slovo ze souhlásek nebo katalogizace pleonasmů? A nebo výlev nad silvestrovskou řachandou, či snad můj názor na hodnocení logotypů ve Fontu či co si myslím o soutěži na logo ČR, případně o Praze olympijské? Případně - co znamená být grafikem anebo co je to vlastně otcův kabát? Můj kacířský dojem z výstavy Vojtěcha Preissiga v Praze? Jak si představuji ideální divadelní plakát, zda je či není Bůh, co mají Perseidy společného se Závodem míru?
Protože sem se dostat je vcelku dost složité, zřídil jsem pro své věrné čtenáře ještě tento blog, kde jsou texty seřazeny přehledněji a snáze ke čtení. Navíc zde nejsou - prozatím - ty nejnovější texty.

RÁMOVAT JE TAK SNADNÉ...

Mé okolí mělo zase jednou možnost se přesvědčit, s jak nepraktickým člověkem žije. Některé činnosti by mně vlastní být měly, jiné mohly. Přesto se najde pár z nich, které nejsou ani jedněmi.
Vždycky jsem měl rád práce své či ostatních pěkně zarámované, nejlépe rozvěšené kolem sebe. Především díly svých přátel jsem se rád obklopoval, má tvorba zůstávala naskládána v nedostupných zbytcích místa mého ateliéru či pracoven. Většinu rámů jsem svěřoval osvědčenému rámaři panu Krušinovi, dříve na Plzeňské, dnes na rohu Stroupežnického a Bozděchovy. S objevem praktických rámů v Ikea jsem se občasným rámařem stal sám.
Zvláště jsem si oblíbil menší formáty rámů, tuším že se jmenují Nyttja. Rád jimi leta rámuji výtvory svých nadaných dětí, v poslední době především své výtvory k narozeninám či jmeninám. Mám rád jejich pestré barvy i jednoduchou montáž. Od včerejška vím, že právě ta je ještě mnohem jednodušší a snazší, než jsem si posledních deset let myslel.
Největší práci mně vždycky dalo vytrhat černé kovové úchytky, bránící vyjmutí podložky, kresby a fólie. Když jsem je vytahal - často kleštěmi, nechtělo se jim - a vložil kresbu a podložku, s velkými potížemi jsem se jimi trefoval do původních míst, špatně se zaklepávaly neohrabanými údery kleští či kladívka, zůstávaly pokroucené, ostré, nehezké. To mně na jinak bezchybných rámečcích vadilo.
Včera jsem pochopil, že pokaždé stačilo je jen ohnout, učinit výměnu prázdna za dílo, a nakonec je zase vmáčknout zpátky. Pokud se tak neděje vícekrát, drží jak ulité. Jsou stejně rovné, pevné a hezké, jako na novém rámu.
Ženu jsem svým objevem neohromil, naopak. A syn se mě zeptal, jestli svůj objev myslím skutečně vážně. Měl jsem se přiznat?
září 2008


JAK JSEM SPADL ZE SNĚŽKY

Jsem propagátorem nordického walkingu už měsíce měsoucí.
Poprvé jsem tuto disciplinu reprezentoval v roce 2007 zjara na školním výletě do Paříže. Zimu předtím mne již tradičně vzala záda a fyzioterapeutka mně hole vřele doporučila. Několikrát jsem se s nimi pak mihl pražskou Stromovkou, vícekrát sám, dvakrát jsem zahlédl podobného solitéra, ovšem profesionálně vybaveného krosničkami s lahvemi, skvěle padnoucím obrýlením a přiléhavým aerodynamickým trikotem.
Když jsem pak váhal, zda jsou trekkové hole vhodným turistickým doplňkem do francouzské metropole, ujišťovala mne manželčina kamarádka a světoběžkyně se slabostí právě pro Paříž, že se v davu nordických chodců v Paříži ztratím a že se tam s nimi budu cítit jako ryba ve vodě.
Nu - vydržel jsem se s nimi proplétat davy dva dny. Ignoroval jsem posměšné pohledy svých studentů, které jsem co chvíli zdržoval kšírováním se do ergonometrických madel svého doplňku, povzneseně jsem se naparoval před Louvrem i po bulváru Saint-Michel, kudy jsem svou skupinu dovedl k Sorbonně. Marně jsem se ovšem bránil neústupným ochrankám v muzeích a galeriích, několikrát jsem se musel omluvit dotčeným turistům, kterým jsem v chůzi zabodl - samozřejmě nerad! - svou hůl do Achillovy paty, a když se mne starší kolega profesor před vernisáží, jež byla hlavním důvodem našeho výjezdu, zeptal, která motorická choroba mne trápí, poskládal jsem mlčky své nádobíčko do baťohu a druhý den se konečně mohl podívat při chůzi městem i nad sebe, bez obav, koho zase zraním.
(Syn se hned při odjezdu z Prahy nabídl, že vyfotografuje všechny severské chodce, které potkáme. Jediného, kterého jsem zahlédl cestou zpět kdesi uprostřed Německa, na polní cestě a při svítání, můj syn rozumněji zaspal.)
Letos v létě jsme si vyjeli na týden do Krkonoš. Lepší domácí terén pro mou zálibu jsme si snad ani nemohli najít. Oproti Šumavě, kdy dlouho jdete nahoru a stejně dlouho pak dolů a nejeden kopec se vám zdá nakloněný na jinou stranu, než skutečně je, jsou Krkonoše pro nás, severské chodce, za každým smrkem překvapivé, nikdy nevíme, zda budeme za nejbližší zatáčkou šplhat nebo se spouštět. Po čerstvě štětovaných cestách je chůze s holemi příjemná a terapeutická.
Hned první den jsme si udělali výšlap na Sněžku. Nebýt vedra, došli bychom až na vrchol společně, leč třicítka na pláni nad Růžohorkami udělala své a ženy se nechaly vyvézt lanovkou. Aniž se považuji za hrdinu, vydupal jsem to pod nimi a dorazil jsem tam v tutéž chvíli. Bohužel, Poštovna byla stále neotevřená, přesto byl vrchol nacpaný lidmi a bylo tam k nehnutí, zvláště s holemi.
Den před odjezdem z našich velehor Poštovnu nečekaně otevřeli. Shodou okolností jsme se zrovna vydali na Černou horu, a u Jelenky už by býval hřích si těch pár set metrů nepřiložit a na vrchol se nepodívat podruhé. Slunce žhnulo z modré oblohy, lístek se nepohnul, a ženy se rády vrátily na zmrzlinu; já se škrábal Cestou česko-polského přátelství k vrcholu. Prodírat se bujnou klečí kolem cesty a školními výlety Poláků v protisměru bylo sice únavné, ale odměněné příjemnou půlhodinkou v Poštovně. Navíc zde dnes bylo podstatně méně turistů, takže bylo lze rozhlédnout se a vidět.
A cestou zpátky, právě v onom zhustlém klečí, naštěstí zcela sám a bez publika, jsem se zamotal do svých hůlek. Nikdy bych nevěřil, co dva klacky dokážou. A přitom stačilo tak málo - pravou hůl jsem zabodl do dráhy pravé noze, a než mozek zareagoval na komplikaci, levá noha mírným obloukem opsala elipsu zvenčí kolem levé hole a pravá, hledaje pudově oporu, nepřemohla odpor již zašprajcované hole. Normálně by člověk hole pustil a v nejhorším dopadl na ruce. My nordičtí chodci ale máme hole přikurtované k zápěstí, aby dlaně pevně svíraly rukojeť, takže s přišlápnutými holemi jdou k zemi i připoutané ruce. Je to podobné, jako když se skácíte na běžkách a nevypne vám vázání. I vstávání bylo podobné. Chcete co nejrychleji osvobodit ruce, ale máte je někde za stehny a poprvé nemáte pocit, že se řemínek furt povoluje, jako za chůze. Drží, potvora, a povolit jej jde jen tou rukou, na níž ležíte, přes hlavu máte batoh s lahví teplé vody a těžkou bundou, kdyby se chtělo ochladit. Zápas je to nerovný a vítěz blbější než vy.
Konečně jsem se vysoukal na nohy, oprášil se, ošetřil rozbité koleno, složil ty zlořečené hole a vydal se na další sestup. Naštěstí jsem byl stále sám, nikoho jsem svým eskamotérstvím nepobavil. Ale i kdyby - kdy kdo spadl ze Sněžky?
červenec 2008


OLYMPIÁDA V ČESKU

Naše kandidatura (zaplaťpámbu, dnes již neúspěšná) na pořádání olympiády v roce 2016 mě skutečně rozesmála, málem mi nedošlo, že i maličká země může trpět napoleonským komplexem, a snaží se vyskočit nad hlavy těch mnohem větších. Nesoudná ješitnost všech činovníků, kteří zatoužili zapsat se do historie země činem populárnějším než je politická zodpovědnost za kvalitu života svých voličů, mně během kampaně, podle níž jsem prý s nimi v jednom týmu (jako že nejsem!), zalomcovala rukou a přinutila mne se k tématu rovněž vyjádřit. Původní autoři mých předloh mi snad prominou karikaturu jejich děl. (zde jsou moje varianty)
červen 2008


Na 300 rozeslaných novoročenek mi letos přišlo 5 odpovědí. Nevzdám to, i když to mnozí máte za mou obsesi... (únor 2008)

TOHLE LOGO SE MI LÍBÍ A TOHLE NE

Já vím, že jsem se k tomuto tématu vyjadřoval už nejednou, ale tentokrát se v plné síle ukázala zbytečnost a pouhopouhá akademičnost přehledu logotypů, s "fundovaným" hodnocením čtyř, resp. jednoho oborového odborníka. Nic proti Pavlu Hrachovi (vážím si většiny jeho profesionálních počinů a byl jedním z mála, s nimiž se v rámci TDC dalo mluvit, aniž jsem získal pocit méněcennosti z neúčasti v nadnárodních a nadplanetárních tendrech či z absence na přehlídkách designu pro pár vyškolených; nakonec - míra kyselosti všeho, co na jazyku, když na srdci, je individuální a nesouvisí s momentálními anti- či sympatiemi), ale oč upřímnější by bylo hodnocení se vzdát (i to je postoj), uznat pochopitelné generační nesmíření se s realitou, protože - ruku na srdce - koho z tvůrců (lépe řečeno spontánních črtařů) většiny hodnocených značek skejťáckého byznysu zajímá názor Hrachův, můj či Kafkův (byť ten to alespoň rozebral se vší pílí a radostí)? Je výtvarně vzdělaná kapacita rovnocenným partnerem skejťáka, který neví, co bylo včera, natož aby dumal o zítřku. Jeho tag, graffiti, klikyhák mezi tracky jeho prkna, každý z těch prskanců je dílem okamžiku, vteřinové inspirace - dá-li se tak nazvat momentální potřeba zaškrtat, zašmodrchat čarou -, během pár vteřin či minut prožít adrenalinovou sabotáž prostoruž Není čas dumat nad kompozicí, ladit barvy (zvláště mám-li v ruce spray a kolem spousty slušných lidí), mířit tahy a cíleně kroužit křivky. Až na výjimky jsou skejťácká loga pouhým tagem či fragmentem z něj, bleskurychlou identifikací s komunitou, s partičkou, jejíž obchodní a kupní síla je ovšem nepochopitelně mnohonásobně větší a urputnější než u zákazníků většiny značek ve všech předchozích anketách. Každé z těchto log má mnohem vyšší obchodní hodnotu než značky, kterým kdy profesionální designeři dali v anketách 4, 2, 20 nebo 1000 bodů za jejich vizuální krásu, za to, jak moc je mají zažité a jak moc jsou jimi podvědomě ovlivněni. A tím se vracím ke svým předchozím výtkám - tyto ankety nehodnotí loga v jejich kvalitě, ale jen v jejich vizuální hezkosti, líbivosti, tak, jako hodnotíme obraz či sochu nebo litografii; všechna dosavadní hodnocení známkují soulad obrázků, písmen, barev a tvarů, a v neposlední řadě i kritikovu osobní náklonnost k té či oné kompozici, danou vesměs mírou vlivu reklamy či zkušenosti s produktem. Ovšem dobrá (ve svém správném smyslu slova úspěšná a cenná) značka je ta, která funguje, prodává a stává se synonymem obratu, a je jedno, zda splňuje akademická kritéria harmonie, typografie nebo kompozice. Může být úplně hnusná pro většinu, ale těch pár, kteří se s ní identifikují, jí dává sílu a hodnotu, o nichž se mnoha krasavicích s plným počtem bodů ani nezdá.
Proč by z tohoto pohledu Jake Burton kultivoval šipku ve svém loguž A kdo hledá v sortimentu Volcomu vybroušené sklo - no, ať si hledá... hlavně že do krámu nepřjde přes kopce Quiksilveru.
Abyste mi rozuměli - nejsem skejťák a většinu těch značek znám z igelitek a beden od bot, které se čas od času povinně objeví v našem bytě. Pouze mám pocit, že vyjadřování se k věcem, kterým nemohu rozumět už jen proto, že žiji a přemýšlím o čtyřicet let déle, je takové házení Hrachem na zeď (i když pěkně barevně postříkanou a tisíckrát odvážně na prkně přeskočenou).

Čistě hypoteticky - kdyby před týdnem neexistovala firma jménem Coca-Cola, včera by vznikla a grafický designer na kterékoli i z nejvyšších úrovní místní branže by dnes nakreslil logo s ocásky a kudrlinkami, s profláklou červenou a s jakousi hloupou vlnkou, rozcupovali by ho marketingoví šéfové čerstvé firmy a nejspíš i Michal Richtr z CID na cucky a grafik by se ocitl na pranýři vedle autorů vysmívaných značek pro Primu nebo pražskou olympiádu. A to pouze proto, že by se pod tou nestylovou kaligrafií neskrývala leta (a snad už i jedno století) nabízená orosená štíhlá flaška, ledová pochoutka všech generací, v krku šimrající balónem bublinek, kterou spláchla své sportovní úspěchy i prohry, vyprodaná i poloprázdná turné, vítězné či propadlé volby a první kroky na Měsíci stejně jako poslední kroky životem nejedna celebrální generace téhle planety. Možná není na místě začít předchozí souvětí trojslovím "a to pouze", protože tato tři slova v sobě nesou vše, co šiní logo Coca-Coly tím, co všichni vnímáme jako jeho kvalitu - tedy hodnotu brandu, hodnotu pojmu a všech pocitů s ním se pojících - chuť, vůni, vzpomínky, sny, Santa Mráze...
listopad 2007
(odborná diskuze na základě tohoto textu probíhá zde)


IDEÁLNÍ DIVADELNÍ PLAKÁT

Co to vlastně je? V idee tohoto klání se tlučou dva protimluvy: ideální a divadelní. Tedy - z pohledu elementárního smyslu plakátu: prodat, pozvat, apelovat, upozornit... Všechno to jsou pojmy, které jsou běžnými způsoby komunikace obsahu plakátu s jeho divákem. A v tom smyslu jsou buď ideální (jasné, srozumitelné, prostoduché, víc pudové než intelektuální, prodejné), a nebo divadelní (tudíž hrané, interpretované, fabulující či imaginární).
Z pohledu režiséra, autora, herce či tvůrčího týmu je ideálním plakátem vizualizace přínosu toho kterého z nich: ohromný název hry ve všech vtipech a jinotajích svého vyznění; sláva a pověst, reference a citlivě servírovaná ješitnost; známý obličej přes celou plochu, historie všech úspěšných úsměvů; zveličená jména všech, kteří se o realizaci kdykoliv otřeli, od přenašečů praktikáblů přes kostyméry, inspicienty, tahače prospektů, osvětlovače, uvaděče, šatnářky, uklízečky až po scénografy a designery propagace včetně nás...
Z pohledu propagačního nebo marketingového oddělení divadla je ideálem výčet všech, kdo korunou přispěli, ba i eurem, a pro dobro dalších vztahů a vazeb rozměrové odlišení výše příspěvku, a to vše bez ohledu na jméno kusu, jeho popularitu, bez ohledu na hlad po něm, bez ohledu na vkus a výtvarný cit řemeslníka, který bude jmenován v tiráži hned vedle copyrightu za designem.
A z pohledu diváka? Ten je tím posledním, na něhož je brán zřetel! A pokud už, tak strohým výpisem dat a míst konání představení, možnostmi občerstvení a výhodami při zakoupení biletu.
Nejméně ideálním plakátem je ideál grafického tvůrce, protože ten by nejraději zapomněl na všechny a na vše a nechal se unášet svou kreativitou, do vymezené plochy by implantoval červené nosy, antické masky či chmurné fotografické experimenty, hru s písmeny, jemnou ekvilibristiku s barvami na černé oponě, hrátky světla a stínu, kontrasty tvarů, povah i myšlenek, zkrátka všechen svůj um a nevystřílenou munici, zbylou z předchozích cvičení a válek. A zcela nekriticky by nejraději zavrhl ideály autorů, propagátorů i diváků, kteří všichni do jednoho tomu buď nerozumí, nebo nechápou. Takové plakáty se pak ve smutných rolích povalují za stolky s kasou za vstupenky a pokud někdy někoho mohou oslovit, pak většinou v místech, kde je víc jak jeden divák nikdy neuvidí.
Přesto jsme se do toho pustili a pokud návrh některého z nás může některým svým prvkem připomenout kteroukoli část tohoto teatrálního povzdechu, je to náhoda a mýlí se konkrétní řádka v kontextu celé věty.
Přece si nebudu hrát (divadlo) do vlastních kalhot.
květen 2007


TO JSOU MI OTÁZKY... OD iREPORTÉRA!

Je, či není Bůh?
To jsou mi otázky... samozřejmě že není! Viděl ho snad někdy někdo, hovořil s ním na ulici, připaloval mu cigáro nebo si s ním ťukal u Glaubiců? Já tedy ne... jako že je Bůh nade mnou!

A jak to vidíte s prezidentem?
Prezident... prezident... počkejte - není to ten chlápek, co se na zdech školních tříd tváří, jako že to tam nějak divně smrdí? Ten, co žvaní o knihovně, kterou neviděl, a o disidentech si myslí (a bohužel to i kníká mezi lid), že bez nich by to taky šlo? Ten, co hraje golf jako Chaplin (Charlie, sorry!) a lyžuje Völki nevölki? Ten, který si myslí, že problematika globálního oteplování se snad týká homosexuality?
Pokud mluvíme o tomtéž muži, pak je lépe prezidenta nemít a pokud ho kdosi volil, nechť si uvědomí, že voliti je od slova vůl (tak jako např. soliti a sůl).

(On to není rozhovor, ale tváří se to tak... server iReporter byl mezitím zrušen, ale chystají prý něco dalšího) duben 2007


KDO SOUHLASÍ, ŽE PF2007, AŤ SE PODEPÍŠE!...

V době, která přeje peticím za cokoli a proti lecčemu, nebylo od věci zjistit mezi obyvatelstvem, co si myslí o tom, že PF2007.
Naštěstí se našli mnozí, kteří správně pochopili nesmyslnost záhlaví mé pfetice, a podepsali. Těm budiž vyřčen dík. Těm, kteří se podepsali bezmyšlenkovitě, jen aby to měli za sebou, těm nechť se PF2007, a je jedno jak!
Akorát mě mrzí - ale to se rozhodně netýká jen letoška -, že od 90 % svých adresátů dostanu tu jejich novoročenku až potom, co oni dostanou tu mou a já si tu jejich tak zasloužím... a přitom rozesílám své benešoviny pravidelně již od roku 1978, což je, zhruba, téměř třicet let... devětadvacet novoročenek, někdy v nákladu vyšším než jeden tisíc, čím dál tím ale méně, v posledních letech maximálně kolem dvou set, a odpovědí na ně dostanu 15-30 kousků (těch výtvarnějších, od kolegů), z nichž jestli 10 má smysl schovávat...
A pokud někoho napadne otázka, proč tu letošní podepsala Marie Antionetta dvakrát, pak mám odpověď: považte, narodila se před 252 lety a již 214 let se ne a ne vzpamatovat z potupné popravy... kdo by si v takové situaci vzpomněl, že již jednou podepsal?
Takže, ať se neopakuji: i já jsem pro, aby PF2007!!!
leden 2007


VODÍTKOVÝ TANEC

Jsou tance a tance. Jsou tance, nad nimiž se tají dech, při nichž se propadáme závratí do náruče partnera, a jsou bouře, za nimiž nezbývá než si ulevit, že tohle byl teda tanec! Jsou tance, které potřebují partnera (a jiné nepotřebují), a jsou tance, které vyžadují proprietu, bez níž by ten který tanec neexistoval - známe tance šavlové, s hadem či s mečem, se šátkem nebo s valaškou, s partnerem či s vlky... avšak existuje tanec, o němž se encyklopedie nezmiňují, který není k vidění v divadlech a tanečních sálech. Nejčastěji je ke zhlédnutí poránu a scénami jsou městské parky a zazeleněné plochy, tanečníky pak rozespalí nadšenci, ve svých malátných pohybech vedení svými živými čtyřnohými marionetami - psíky, psy, psisky, zakrnělinami i obludami.
S každým ránem, pravidelně den za dnem, se na řečená místa scházíme vlečeni dychtivými nenasyty, a za poetického burácení ptačí radosti si navzájem obdivujeme své tahouny, plně zaměstnané přízemními novinkami.
Někteří z nás své psy odepnout nechtějí a jiní nemohou. Domnělá agresivita některých našich pokladů nás tak nutí v bezděčnému mírumilovnému baletu, kdy se vztyčenými pažemi a omluvnými úsměvy na zívajících rtech kroužíme jeden kolem druhého a naopak, v ladných křivkách, které jsou střídány nečekanými zvraty, výkruty a shyby, jichž bychom povětšinou sami o sobě nebyli mnohdy vůbec schopni; zde je činíme v nesmírném rozsahu, který nám dovoluje rádius našich vodítek. S jistotou žonglérů přehazujeme z ruky do ruky konce řemínků a jejich plastové ovladače, se šikovností krajkářek se vyplétáme z houštiny šňůr, vodítek a motouzů. Při tom všem stíháme probírat spoustu banalit či podrbat některého ze zapletenců.
Bez hudebního doprovodu a bez zaslouženého aplausu se nakonec od sebe ladně vzdalujeme, brzděni nenabaženými potvorami na koncích našich vesměs nefunkčních ovladačů.
24. 10. 2006


Oslovil mne redaktor Evropských a Krajských novin z pardubického Evropského vydavatelství, abych pro materiál zabývající se logy jednotlivých krajů odpověděl na čtyři otázky. Protože jsem se do toho příjemně vžil a protože si myslím, že bych si tolik upřímnosti neměl nechávat jen pro sebe, pouštím je v plen a těším se na rozhořčenou kritiku!

1) Co si obecně myslíte o existenci krajských log?
Co se týké existence - když už existují, nechť jsou. Mě spíš irituje touha kdekteré instituce pyšnit se jakýmsi zástupným symbolem, značkou, logem. Takže pro mě je potřeba jednotného vizuálního stylu kraje stejně neopodstatněná jako snaha o jednotný vizuální styl dalších územně-právních celků včetně tolik diskutovaného corporate identity České republiky.

2) Co by mělo krajské logo standardně obsahovat?
Standardně by LOGO mělo obsahovat jakékoli slovo, protože "logo" znamená "slovo". To, co 99 % těch, kteří s tímhle termínem operují, vůbec netuší je, že všechny ukázky jsou logotypy (tzn. loga doplněná o emblém), a nikoli logy.
Záleží na tom, jak bylo postaveno zadání. Bylo-li žádáno LOGO, pak většina z nich zadání nevyhověla a neměla vůbec nikam postupovat, natož být realizována.
Ve skutečnosti se ani vyhlašovatelé-investoři, ani sami autoři takhle bigotně neřídí vcelku logickou terminologií, takže nelze vlastně přesně definovat, co by logo (kraje) mělo obsahovat.
Když pominu svou předchozí argumentaci a zapomenu na spontánní vnímání významu jakéhosi pojmu, pak by krajské logo mělo standardně obsahovat jméno kraje (což už samo o sobě je jednoznačně definovaná identifikace, protože nelze předpokládat, že se jakákoli jiná komerční instituce nazve např. Zlínský kraj, a.s.) a pak snad jednoduchou a srozumitelnou vizualizaci prvku, který by snad mohl být podvědomým reprezentantem toho kterého kraje. Bohužel, nejsme v přemýšlení tak daleko jako např. kreativitě velice přístupní ouřadové Spojených států padesátých let, kteří vcelku vstřícně osazovali poznávací značky aut signifikantními prvky toho kterého federálního státu, takže Kansas se pyšnil pšeničnými klasy, Kalifornie šerifskou hvězdou, Florida broskví (nakonec, povědomí o tom máme i my s našimi řízky Florida s jedním či dvěma vyschlými plátky konzervovaného ovoce, které nikdy Floridu nevidělo) či New York svou Sochou svobody.
Čím víc prvků ovšem logotyp v sobě ponese, tím větší je pravděpodobnost, že si je nikdo s konkrétním územím nespojí.
Když se vrátím ze svých intelektuálských výletů k původní otázce, pak odpovím, že loga, která jste mně poslali, ani v jednom případě neobsahují to, s čím bych si konkrétní kraje snad spojoval, a to jako jejich návštěvních nebo obyvatel. Jihočeský kraj pro mě nejsou hory doly a slunce, víc kapři a kamarád Krninský. V Jihomoravském kraji jsem nikdy nezahlédl tento trojtvar, který mně připomíná - autor a obyvatelé nechť prominou - dvoubarevnou zadnici s náznakem ušlého vzduchu. Karlovarský kraj se nejspíš chce pyšnit vřídly, nakonec ani mne by nic jiného nenapadlo, ale nabízí se otázka, zda tato konkrétní symbolika v sobě nese náznak modré a běžné krve, resp. proč jeden z pramenů tryská rudě. Královéhradecký kraj se prezentuje stylizovanou perspektivní literou M. Proč? Čím autor a následně výběrová komise tuto blbost obhájili? Liberecký kraj jsou především hory, plné lesů; a proto má v logotypu jakési mašličky (a to nemluvím o zběsilém kaligrafickém bastardu). Moravskoslezský kraj - to je huť, nebo volant dálkov
Ještě Praha. To není logotyp kraje, ale města, takže se ho této recenze netýká. Ale při vší vášnivosti debat kolem jeho realizace musíme uznat, že zvlášť v zaslané společnosti krajských pazkřivců působí nepatřičně a sám o sobě velice dokonale.

3) Jaké krajské logo se Vám nejvíc líbí a proč?
Na to je velice jednoduchá odpověď: nelíbí se mně vůbec žádné. Autoři (a namnoze patrně i mí kolegové) nechť prominou, ale z logotypů krajů nestojí žádné ani za zlámanou grešli. Logo Prahy je logem města...

4) Které z log je podle Vás nejméně povedené?
Jednoznačně Ústí. Nejen pro svou ilustrativnost, štětcovou čmáranici a nesmyslnost použitých prvků, ale i proto, že v Ústí nad Labem funguje velice ambiciózní Fakulta užitého umění a designu, jejíž studenti grafického designu rok co rok zpracovávají vizuální identitu města i kraje jako opakující se akademický úkol. Z mnoha již vzniklých konceptů by byl i ten nejhorší mnohem lepším řešením než ten, který mám před sebou.
Druhé místo pak patří shodně všem ostatním krajským logotypům.

5. 10. 2006 (pane Havle, všechno nejlepší!)


POHÁDKA O TOM, JAK KUBA KREJČÍ ŠIL, až se vyšil, s pěti zásadními vstupy, které ale nemají s pohádkou vůbec nic společného. Ona to vlastně není vůbec pohádka, i když to dobře dopadne.

Pilo, nepilo, ale víc pilo sympatické stvoření po malostranských šenkovnách. Chasník statné figury, s věčně se smějícími štěrbinami šibalských očí (možná tak ale vypadal proto, že v sobě trvale živil lásku ku dnu vychlazených korbelů) a s řídkým copánkem tmavých vlásků, kterým se už zamlada zachtělo zrcátka.

Vstup první: Poprvé jsem se s ním potkal - je to ale náhoda, s tím jeho krejčovským příjmením - u něj v atelieru na Radnických schodech, kde šil vrbu. Jakkoli můžete mít pocit, že jste se přeslechli nebo že jsem se já o nějaký ten řádek překoukl, slyšeli jste dobře: Krejčí Jakub šil vrbu. A ne jednu, a proto jsme se tam tehdy z jara roku 1985 sešli, abychom ty vrby sešili rychleji. Konec 1. vstupu.

Když měli náhodou všude ještě nebo už zavřeno, přebýval Krejčí Kuba ve skromné cimérce po zfonetizovaném cihláři*, kde se o něj starala Maruška a říkala mu Kubíčku. Vařila mu kávu a krmila jej lucinkami a esíčky, které trpění hosté s takovou chutí do sebe ládovali. Krejčí Kuba vyšíval litografie, tečkoval ušaté zrůdičky s nablblými úsměvy, entloval svým rukopisem knížky pro Pana Tona**, oplétal se kolem divadel a po večerech a nocích - dost často už od oběda - sníval nad tucty půllitrů o budoucí kariéře divadelního principála.

Vstup druhý: Teď už to snad můžu říct - ten jeho pointilismus mě vytáčel. Tolik teček jako on snad neudělali ani všichni radisté všech námořních bitev, co jich kdy bylo. A přitom, jak jsem jej pozoroval - a co mi taky zbývalo, když jsem chtěl jít na pivo a on měl roztečkováno své denní pemzum plochy kamene? -, žádná z těch pitomých teček nevznikla setrvačností, mechanicky nebo nedejbůh omylem! Tohle byl pro mě tehdy body art!... Konec 2. vstupu.

Když byly do všech vrb zašity Krejčovské důvernosti, přesadil hadrovou flóru do stanu a pak na Střelecké ostrovy let 85 až 8 minulého století, a z jejich semínek vyrostla džungle nazvaná Divadelní pouť, se kterou pak objel světa kus. A jako tovaryši ve stoletích předchozích, pobýval náš Krejčí s tímhle svým spektáklem na severu v dánských městysech Roskilde a Aarhus, na jih zabloudil k rakouskému Kremsu a na východ jej to zavleklo až do Bratislavy. Všude byl vítán, hýčkán, aplaudován. A on se furt tak nablble usmíval.

Vstup třetí: Ačkoli jsme se nejintenzivněji vídali před necelými dvaceti lety, stále mám před očima a hlavně v ruce čáru jeho tehdejšího profilu, který jsem nesčíslněkrát k pobavení celé jeho mokročtvrtní družiny črtal na pivní tácky a účtenky, na ubrousky a desky stolů, pokaždé v aktuální situaci. Nikdy se na mě za to nezlobil... a furt se tak mile nablbe usmíval. Konec 3. vstupu.

Přešla revoluce, přešly chtíče a poluce. Začal život. Krejčí Kuba se postavil na vlastní nohy. Kymácel se, ale ustál to a vystřízlivěl. Marušce dal vale - nebylo to porvé, ale bylo to naposled - a ve dveřích se srazil s Helenou. Hardy potkal Laurela. To bylo radosti, to bylo objímání! Láska a štěstí vygradovaly až ke vzniku ambiciozní Galerie Gradus, která se ani nestačila etablovat mezi galeriemi lidovými či Národní a zdegradovala.

Vstup čtvrtý: Z dnešního pohledu je to jen dobře. Neumím si představit Krejčího Jakuba, an sedí za pokladním stolkem s hromadou neprodaných a neprodejných katalogů, a na zdech za ním visí navlhlé zašlé litografie s jeho podpisem a s podpisy několika dalších naivních bohémů, tvořících dosud pro vlastní sebeuspokojení. Navíc Krejčí Kuba šil málo pestrobarevných froté ručníků s pestrými motivy, jimiž se to v záplavě křišťálu, rozkošných loutek a papuch s hvězdným opentlením na Malé Straně jen hemží, a mezi nimiž by se jeho připitomnělí dobráci jen stěží prosazovali. Konec 4. vstupu.

Šťastnému páru naštěstí zbýval ještě jeden společný zájem: potřeba být mezi lidmi. Ne mezi jejich portréty, mezi jejich sny a vizemi, ale mezi jimi samotnými, a přitom - pivečko. Odtud byl k Zavěšenému kafi již jen krůček, který Krejčí Kuba udělal, byť v náručí v dobrém smyslu slova všehoschopné Heleny. Museli, pravda, cestou překročit dotěrné milky a Milce i zčertovatělého mistra měšťana***, ale nezastavili se a svorně docupitali až k přeplněným mísám dnešního podvečera, k těm parohům hojnosti na hlavách Krejčího zdřevěnělých přátel s povědomými mile nablblými úsměvy,

Vstup pátý a poslední: Viděl jsem stěžejní exponáty této výstavy ještě v době, kdy byly pouhými pařezy na ponku Krejčího Kuby, byly neotesané, hrubé a neomalené... inu, jak už polena mezi námi bývají. Teď vidím poprvé, čím se staly - našimi hostiteli, a je jedno, zda si z nich nabídneme něco na zub či něco k srdci.

Krejčí Kuba na mě ušil boudu. Tvářil se jako umělec a vyklubal se z něho kamarád.
A tak šil a šil, a jestli nezešil, kamarádí se mnou dodnes.
Tahle výstava by byla zahájená i bez téhle pohádky...

28. dubna 2006, Praha

Vysvětlivky: * Cígler, který mu přenechal ten kutloch; ** Vydavatelství Panton; *** přeloženo z němčiny


Ministerstvo zahraničních věcí vyhlásilo se začátkem léta 2005 veřejnou soutěž na logo České republiky. Účastnil jsem se touto svou úvahou, která rozpoutala nevídanou vlnu reakcí, uveřejňovanou jak na typo.cz, tak třeba ve Fontu č. 83 a 84. Odkazy mají význam až po přečtení mého textu, protože reakce z něj vycházejí.

ČESKÁ REPUBLIKA LOGO NEPOTŘEBUJE!

Bývala to okolo donedávna taková móda: všechno muselo mít své logo. Čím hloupější důvod, tím mazanější logo. Zatímco okolo móda opadla, doma jsme se do značek čehokoli doslova zamilovali a co nemá své logo, to není. Začalo to ve velkém Prahou (a třeba Policie České republiky jako první porušila všechna autorská práva a logo si pro své náborové letáky svérázně upravila) a končí to v ještě větším logem celé republiky.
A v době, kdy vyspělejší část světa institut zbožštění loga opouští a přechází logicky k rozumnějšímu posilování obsahu, objevila Česká republika potřebu zastydět se za sebe před ostatními svou hokejově-pivní pověstí a rozhodla se opentlit svoji národní hrdost značkou kvality, nádhery a pravdivé čistoty.
Pro nás hloupější řečeno, budeme pro okolní svět oblečeni do slušivé uniformy zvané corporate identity a primárně Evropáni a Evropaní, sekundárně i lidé z ostatního světa (neboť v tomto duchu je v zadání definována cílová skupina) v tu chvíli dostanou možnost navštívit značkovou zemi.
Ne že by okolo loga ubyla. Co ale přibylo, to je snaha o posílení brandu. Zlepšení pověsti, dojem nahradit pojmem. Sebekrásněji zabalená prázdná krabice je stále jen prázdnou krabicí. Z tohoto pohledu je logo tím posledním, čím by se měla Česká republika kdekoli prezentovat. A v případě nezájmu neshazovat vše na barevnou skvrnku v ochranných zónách marketingových prospektů. Neúspěch loga lze vždy vysypat na hlavu autora. Nakonec - v zadání toho letošního loga se této pseudopocty dostalo autorům značek minulých, v něž byla rovněž vkládána převeliká důvěra a která byla rovněž vybrána kvalifikovanými porotami na základě dohluboka pojatých strategických elaborátů.
Všechna loga ostatních států, prezentovaná v zadání, jsou ostatně stejně nablblá a neprofesionální, jako ta naše dosud používaná, ba co víc, v mnoha případech jsou ještě amatérštější a tvořivě-lidovější, a to tyto země považujeme v rámci svého oboru za Mekky moderního grafického designu (Holandsko, Itálie či Finsko). Proto pochybuji, že zrovna my uděláme svým logem tu správnou ďouru do světa.
Pominu-li, že sebekrásnější logo neomluví poněkud nesourodý obsah pod obalem, musím konstatovat, že považuji logo geografického útvaru za pitomost, zvlášť když každá byť úplně prťavá zemička - a jsou ještě menší, než je ta naše - má své zažité identifikačn prvky v podobě vlajek, státních znaků, erbů a dalších ikon, a pouze proto, že jsme si uzákonili nemožnost se jimi běžně pyšnit, musíme si vytvářet symboly další.
Jako grafický designer bych měl nad nerozlousknutým oříškem zajásat a vlastenecky se popasovat s úkolem. Jako myslící hlava kroutím sám sebou a tipuji si, kdy a kým bude asi tak vyhlášen tendr na logo zeměkoule. A nebo alespoň na řeku. Na vlakovou linku či na vesnici. Na rybník, na odbočku z náměstí doprava. Logo ještě nemají mlha, úplněk, letní čas a vyučování, výpadovka na Vary a pracovní doba. Záleží jen na tom, kde to vyhlásí dřív, aby bylo lze se poinspirovat. V našem podnebném pásmu jsme na tom stejně jako Němci a Holanďané na západě a jako Slováci a Rusové směrem na východ, hodiny nám ukazují tentýž čas jako Švédům i Sicilanům a nemít háček nad C, nemáme vůbec nic extra.
Nicméně - těšme se na resultát. Soutěž je veřejná, a jak už to v podobně lidových fidlovačkách dopadá, možná se ještě hodně nasmějeme. Alespoň ti z nás, kteří se této frašky účastníme pouze svými chytristikami.
1. 10. 2005

Nahoru

JO AUBRECHT, TEN MÁ RECHT...
Znáte tuhle fousatou průpovídkuž Taky ne? No... aby taky ano, právě jsem si ji vymyslel.

Pokud by se náhodou kdysi (ne)stalo a pánbůh by nestvořil černou a bílou, jistojistě by se tohoto vynálezu zhostil grafik. Možná o něco později, ale černá s bílou by tak jako tak byly, neb by býti musely. Černá s bílou, stejně jako bílá s černou, čára s plochou, čtverec s kruhem. Kontrast barvy, obsahu či tvaru. Zázrak vedení nikoli rukou boží, alébrž rukou grafikovou.

Být grafikem znamená dávat kontrastu význam. Být grafikem znamená ubírat bílé tam, kde se nedostává černé, a bílit tam, kde se příliš černá. Znamená to čarou vyjádřit plochu a v křivce nechat vyznít hranu. Ohladit hrot a na kruhu najít lom. Nenápadně... aby to tak bylo a nikdo to vlastně nepoznal.
Být grafikem znamená zprostředkovat divákovi myšlenku, dát informaci tvar a otázce odpověď.

Nevím jak kdo, ale já mám rád hru. S tvary, se slovy, s písmeny. Kde mohu, tam přesmýkám, dvojsmyslním a jinotajím. Chrlím přehršle, venkoncem proč ne i potažmo. Jsem také grafik, a grafik tam, kde se mu nedostává už slov, aby se neopakoval, mění tvar, obsah a pocit z nich.
Grafik má moc přinutit oko, aby vidělo, má dar řeči mlčením, stejně jako má sílu tichem umlčet vzpouru. A má recht...

Tak znáte tuhle fousatou průpovídku nebo ne?
září 2004 (text do katalogu Karla Aubrechta, na vernisáži pouštěný ze záznamu)

Nahoru

PERSEIDY

Viděl jsem Perseidy. Připomnělo mně to zážitek z dětství. Stávali jsme s klukama na chodníku v davu a čekali na průjezd peletonu Závodu míru. Závodníci byli ještě mnoho kilometrů daleko, a už byli slavní a netrpělivě vyhlížení. Těšili jsme se, natahovali krky, oči upírali do prázdna. A pak to zašumělo, jako když proletí hejno špačků, sotva jsme stihli otočit hlavami, a závod pro nás skončil, peleton byl zase mnoho kilometrů daleko, a my ani netušili, zda jsme skutečně zahlédli kohosi ve žlutém trikotu, třeba Richarda Szurkowského. Stejné to bylo dnes v noci. Oči upřené do tmy, co chvíli napětím vykulené, když mezi mraky vysvitlo pár svítících bodů hvězdného davu mlčících diváků. A pak, spíš jen v tušeném záblesku a zcela mimo upřený pohled, záblesk v temnotě. Tak tedy tam, tam poletí. A za chvíli zase mžik, v místech, z nichž jsem před chvílí zrak odvrátil. Setina vteřiny, víc pocit než vjem. Peleton je pryč, diváci se rozcházejí v závoji lehkého oblačna; tak zase příště, bude-li nějaké.
Viděl jsem je, hvězdy slavné dřív, než byly vůbec k vidění. Jak milé a vzrušující ve srovnání s hvězdami, které se onehdá mihly v naší pozemské atmosféře na nezdravě blikajících obrazovkách stanice, přiživující se svým jménem na dobré pověsti některých z diváků dnešního představení. Některé hvězdy svítí, až jsou k smíchu, a jiné nemusíme ani vidět, a přesto si jich vážíme. Čas od času je dobré vyhlížet Perseidy, i když je zrovna pod mrakem.
srpen 2004

Nahoru

ZASE NOVOROČENKY

Letos už jsem se téměř rozhodl neposlat nikomu nic, protože si to nikdo nezaslouží. Rok co rok rozesílám stovky novoročenek a těším se, že na tu letošní mi určitě každý už odpoví. A zas nic...
Stejně jako loni, i letos hrozilo - loni se to ovšem vyplnilo -, že nic posílat nebudu, protože jsem se až téměř do Silvestra trápil pochybnostmi, zda letošní nápad nebude slabším těch předchozích, nehledě na to, že ani v tiskárně s tím nijak nespěchali (loni nespěchali tak moc, až to vytiskli začátkem února a ještě blbě smontované, protože jsem - blbec! - neudělal maketu; důsledkem toho pak byla v červnu zdánlivě kompromisní, leč adresáty namnoze kladně reflektovaná poloročenka). A ť už se mi letos podařilo na předchozí novoročenky navázat či je někam dál či blíž nabo stranou posunout, nevím, ale ohlas byl opět minimální. Nevidím to ale jako problém reakce na silný či slabší podnět, spíš jako projev stále více sílící lenosti zabývat se fyzickým kontaktem s čímsi vkládaným do obálky, mnohdy předtím ještě podepisovaným, opatřovaným adresou a jakkoli vlhčenou známkou, neseným v kapse a vhazovaným mnohdy s jistými obtížemi do úzké štěrbiny promrzlého poštovního kastlíku... oč jednodušší je naklepat na klábosnici
Za stejně neosobní a neupřímné považuji novoroční vzkazy posílané přes pohybily, z nichž jeden mi od různých, navzájem se jistě neznajících lidí, přišel během silvestrovského večera čtyřikrát; není nic jednoduššího a čumákovitě studenějšího než příchozí zprávu přeposlat komukoli dalšímu, jedno jest, které z odhackovanych jmen se namane jako první.
Z letošní pramalé úrody mě nejvíce potěšily novoročenky od pana Slívy (parafráze na Davidovo srdce na Pražském hradě), Šarloty Filcíkové, profesorů Solpery (snad abych si na ten jeho cyklus pořídil extra šanon!) a Bláhů mladšího (kdy si vymění role a mladí vezmou na ramena staré?) i staršího, spolužáka Sixty (domino; nechápu, že mě to nenapadlo... ale ještě že tak!) i Jevacheva Christa a jeho ženy Jeanne-Claude, kteří sice neposílají novoročenky v pravém slova smyslu, ale zato od nich rok co rok (a někdy i vícekrát během roku) přijde pohlednice s některým z jejich neuvěřitelných a nepochopitelně nereálných, leč realizovaných balicích projektů (letos Brána pro newyorský Centrální park).
Ale řekněte sami - je pětačtyřicet odpovědí na dvěstěpadesát otázek akorát?
únor 2003


KDYBY SE MĚ NÁHODOU NĚKDY NĚKDO ZEPTAL,...
... které roční období a kterou část roku mám nejneraději, bez váhání odpovím 1) zimu, 2) vánoční a novoroční oslavy. Nikoli svátky, ale oslavy.

Zimu proto, že jsem zimomřivý a raději se pro své pohodlí šatstva vzdávám, než abych se do něj balil. Oslavy pak z více důvodů.
Především mi vánoce přijdou v této zemi, nejméně věřící a nejvíce bezvěrné a ateistické, jako naprosto pokrytecká kamufláž bezhlavého utrácení všech nabytých i nenabytých prostředků. Cílený atak od posledních zářijových dnů, že vánoce jsou už za dveřmi, mně za poslední zhruba tucet kapitalistických let jakoukoli míru dojímavosti a dojetí nad zrozením čísi nevinnosti zcela zahňácal nánosem santaklausovsko-mrázovské červeni a tisíckrát povinně slyšenou základní sadu koled nevnímám s něhou větší než celebritní zvratky na stránkách dnes už bohužel všech deníků. Vánoce jsou tak pro mne už jen tím skvělým manželčiným bramborovým salátem, jedinkrát v roce trpělivě a pozorně pozřívanou rybou a pocitem úlevy, že bude zas pár měsíců klid. Ježíšku, promiň.
Novoroční oslavy jsou pak dnem, kdy se zeslyšitelňují všichni ti, kterým po celý rok sluchu dopřáno nebylo, všichni ti hlupáci a tupani, kteří mají potřebu svou přízemní radost oslavit hlukem a kraválem. A čím větší blb, tím větší petarda.
Rád bych si představil protipól v oblastech a zemích, jako jsou Irák, Čečensko, Izrael a Niger, jak tam slaví vteřinami vytouženého ticha - protože řachanců, výbuchů, světlic a prskavek si tam celoročně užívají k vlastnímu neštěstí a zkáze dosyta, včetně efektů krvavých, slzavých a smrtelných. To, že radost z vítězství přesto slaví střelbou do vzduchu a fanatickým lomozením, to je už jen odraz celosvětového trendu, bohužel.
Mám psa, labradora. Tak jako mnoho jeho kamarádů ze zvířecího světa trpí i on každou ránou, každým prskajícím vějířem na nebi. A je jedno, že to slyší dvacetkrát silněji, jakkoli je ta představa i pro člověka bolestivá. Lítá jak pominutý, má strach a přesto chce ten běs od nás odehnat. Každá petarda mě tak bolí nadvakrát; jednou za mě, že musím - a že musím, chci-li v této nablblé době a zemi plné lidí veselících se ohlušováním ostatních přežít! -, a podruhé za toho psa, který navíc netuší, že je to jen jednou v roce - ovšem pokud se nekoná mistrovství v čemkoli, v čem se našim hochům daří, protože čím lépe kopou do meruny či se ohánějí hokejkou, o to větší ti, kteří jim to v duchu závidějí, dělají kravál, zpíjejí se do křiklava a pak si o tom všem dohromady čtou na sportovních stránkách deníků - a bojí se, že je ten kravál už na furt.
Někdy mám pocit, že to na furt je. Nafurt a nahlavu. Řach řach řach.
(31. 12. 2003 těsně před půlnocí a 1. 1. 2004 dvě hodiny po půlnoci)
- - - - - - -
A už vůbec odmítám programově se v poslední den roku veselit a výskat radostí, protože pokud na něco skutečně nemám vliv a tím pádem ani mrť důvodu to slavit, pak je to den v roce poslední či první, to je jedno, přijde tak jako tak, ne-li pro mne, pak pro kohokoli jiného. Celé to oslavovací šílenství mi připadá stejně nesmyslné a stupidní jako radostná otcovská zapíjení narození potomka.
Kdo vlastně porodil, kdo má důvod oslavovat, že se to povedlo? Kdo skrze vlastní bolest obohatil svět o další živou bytost? Já, muž? A jak, kdy? Snad před těmi devíti měsíci jsem měl důvod připít si s kamarády, že jsem se náhodou strefil do oné jediné správné chvilky ženiny vnitřní ochoty státi se matkou, ale teď? Moje statečná, silná žena má všechny důvody oslavovat, ne já, třičtvrtě roku se z úspěšného pokusu vzpamatovávající se sameček... a s novým rokem je to stejné. Ne lidstvo, ale Země má důvod slavit, že přežila další rok a že přišel nový, čerstvý, čistý, beze skvrn od krve bolesti, od slzí a potu, panic... z něhož nám po roce - bohužel - bude zas nanic. Ale s kraválem, ohňostroji a vší slávou.
Tak co - je to nahlavu, a nebo není?!

Nahoru

NOVOROČENKY

Teprve dnes pro mne skončil minulý rok. Odeslal jsem totiž své novoročenky a v klidu (řečeno s jistou nadsázkou) mohu přemýšlet o těch příštích.
A jako v letech minulých, i letos si prožívám svůj rituál z nejoblíbenějších: přijda domů prošťourám malíčkem kastlík (popravdě řečeno, pouze do něj nakouknu malými otvůrky, ale ona šedá plechová schránka s řadou kulatých děr akorát tak na ten malíček pro mne zůstává synonymem dopisního kastlíku i pět let po té, co jsem se s ní - a se svým atelierem - musel rozloučit), s napjatým očekáváním nutím pofidérní klíček najít ve stejně pofidérním zámku tu správnou cestu, a pokud na mne nevypadnou jen účty za elektriku či letáček informující o výhodném výprodeji koberců kdesi v Tramtárii, odnáším si domů obálky s obsahy tajemně neznámými. Z důvodu tohoto očekávání mám mnohem raději dopisy bez zpáteční adresy, nejraději pak s cizokrajnými známkami. A doma pak - ke značné nelibosti mé rodiny - pomalu, oddalujíc si tak okamžik poznání, rozlepuji obálku za obálkou a teprve když jsou všechny rozlepeny, rozstřihnuty či rozperoříznuty, jednu po druhé otevírám a objevuji smysl jejich poselství.
A jako v letech minulých, i letos jsem čím dál tím víc zklamaný z úrovně novoročních přání. Krásu a něhu namnoze originálních tisků nahrazuje mechanická počítadlová macha, vtipné a upřímné pozdravy ustupují vágním a pokryteckým hepyňůjýrům; touhu potěšit válcuje sebestředná potřeba připomenout svou veledůležitost pro běh tohoto světa a svým poselstvím výjimečná sdělení smrskla se na pouhé pf, aniž většina autorů vůbec tuší skutečný smysl a svoji hloupost zhmotňuje v brutálních rozměrech těchto nevinných liter.
A tak - jako v letech minulých -, i letos mám radost z typografických perel z dílen kolegů Solpery, Aubrechta, Švába či Flejšara; z dalšího dílu nekonečné série Václava Bláhy mladšího, tvořené fotografiemi celé rodiny na témže místě, rok co rok, jen tváře a věk se mění - dítě držené svým otcem na ramenou se po dvaceti letech stává otcem na ramenou dědy svého vnuka, přibyvšího do sestavy na fotografii; z titěrných, křehkých a ke hře určených papírových skládaček Šarloty Zahrádkové; z něžných a prožitých litografií od maminky a tatínka;
Pro srovnání ale archivuji i hrůzy, jimiž je mi žinantní i plnit odpadkový koš: několika neznámými čáranci podepsanou kartu z Bontonu, čumákově studenou "prahu" od druhdy šikovného grafika Michala Lutterera, který má dnes patrně nějakou silnou vazbu na tiskárnu šířící podobnou osvětu;
Dosud jsem letos dostal všehovšudy sedmdesát novoročenek, nazvu-li tak vše, co lze za novoročenku považovat. Tuším, že jich ještě pár dostanu od těch vychytráčků, kteří posílají jen "za oplátku". To, že dříve upřímnou potřebu popřát svému okolí štěstí nejen v roce příštím považují mnozí za druh svých kšeftů, je smutnější než kdyby neposlali vůbec nic.
A tak jako v letech minulých, i letos se nerad smiřuji s tím, že v mém kastlíku mají přesilovku účty za elektriku a letáčky informující o výhodném výprodeji koberců kdesi v Tramtárii.
leden 2001


NESMÍRNĚ RÁD DOSTÁVÁM POŠTU

Nesmírně rád dostávám poštu. Kromě úředních obálek s pruhy, nabídek na rychlý výdělek, parte a vyúčtování za elektriku jakoukoli. Vyzvedávání si pošty z kastlíku, odhadující zkoumání cizokrajných známek, pomalé a záměrně protahované otevírání obálek, na světlo boží pak vytahovené tajemství, to vše je můj po leta neměnný rituál, jeden z mála - ne-li jediný -, jemuž se oddávám i proti vůli své rodiny.
Přelom roků starého a nového je dobou žní, obdobím nejplodnějším. Není dne, aby otvorem ve schránce nebylo lze zahlédnout obálku či rub pohlednice. Přesněji řečeno, nebývávalo těchto dní. Těchto dní šmahem ubývá - a není to jen tím, že k nám na venkově chodí pošťačky ob den. Lidé míň píší, a z toho mála, co napíšou, ještě méně posílají. A z toho mála, co pošlou, je jen velice málo ke čtení.
Kromě období novoročních přání jsem zažil ještě jedno, velice silné a velice plodné období. To když jsem se kdysi, ještě za komoušů, zapojil do celosvětové akce ChainArt. Úkolem bylo rozmnožit desetkrát došlou výzvu, ze seznamu deseti uvedených adres první vyškrtnout a na konec seznamu svoji přidat, výzvu rozeslat deseti lidem, v jejichž účast bylo lze věřit, na vyškrtnutou adresu poslat nějaké své dílo a pak už zbývalo jen čekat. Napoprvé jsem dopis rozeslal deseti kolegům ze školy - a nic se nestalo. Nedůvěra v akce typu Dopis štěstí (přerušíš-li hru, zemřeš!) sehrála svoji roli. Podruhé, když se ke mně výzva dostala, rezignoval jsem na vlastenectví a rozeslal ji do všech koutů světa, i lidem, o jejichž případném fyzickém kontaktu s mým dopisem jsem vážně pochyboval. A za měsíc se strhla bouře: zprvu dvě až tři, během týdne deset až patnáct, v zenitu až pětadvacet zásilek na mou adresu denně! Musel jsem se domluvit na poště, že si tam vše budu denně v odpoledních hodinách vyzvedávat, bylo zbytečné dostávat do schránky oznámení o uložené zásilce, protože ani jednou jsem z pošty neodcházel s prázdnou. Koberec, keramika, magnetofonové kazety, knihy, časopisy, šperky, grafiky, obraz, ubrus, čepice a šála, stovky dopisů a pohlednic, žvýkačky, pytel nafukovacích balónků, gramovonové desky, noty, fotografie... Byla toho po dvou měsících, kdy mne vlna přešla, hromada šestisetdvacetipěti (slovy 625) zásilek. Co se vešlo, to bylo v bedně od banánů, ostatní, rozměrnější kusy kdekoliv, kam je bylo lze s trochou logiky umístit. Když jsem se před pěti lety musel z atelieru vystěhovat, s těžkým srdcem jsem většinu z toho musel vyhodit. Z celé akce mi tak zbylo několik grafik, šperk, kterým se ráda zdobí má žena, a mnoho adres, s lidmi na nichž jsem si ještě leta dopisoval (a v několika případech i pokračoval v neverbální výměně)... ovšem - soudě z uhasínajícího ohlasu na korespondenci z mé strany - žádná z nich dnes již neplatí.
Stejně rád jsem se ovšem věnoval jiné variantě radosti z dopisu: mail-artu. Šlo o to, vytvořit umělecký - či jakýkoli jiný - objekt a ten poštou odeslat na danou adresu. Tak jsem se účastnil tří či čtyř ročníků MailArt Festivalu v italské Pise, organizovaných jakýmsi Brunem Pollacim. Vzhledem k tomu, že pošta v té době bazírovala na velmi přísných normách pro poštovní zásilky (jednobarevná obálka, přesně vymezené místo pro adresu či známku, formát zásilky, její váha), byla účast v podobné akci nejen účastí ve výtvarném projektu, ale i demonstrací pohrdání byrokracií; zároveň nemálo radosti přinesl pohled na zděšené tváře úřednic za skly poštovních přepážek. Protože pokud byla zásilka řádně ofrankována (nezřídka desítkami známek nejmenších možných nominálních hodnot), pošta ji nesměla vyřadit... a že to byly kousky! Karton formátu čtvrtarchu polepený fotografiemi, pískem či látkami, kus prkna s čouhajícími hřebíky a rezavým kováním, zalepená krabice s vábným obalem a nulovým obsahem, krychle omotaná kilometry špagátu, ofrankovaný kus kalhot, balík v limitních rozměrech posílaný jako "Křehké!"... jen to pomyšlení, jak zásilku zkoumají nenechaví fízlové z ministerstva vnitra hledající jakýkoli náznak podvratné činnosti, stál za to...
18. ledna 2001


NEJDELŠÍ SLOVO

S příchodem roku 1994 jsem požádal adresáty své novoročenky o nejdelší české slovo, navíc složené jen ze souhlásek. Kromě množství odpovědí (78) jsem se dočkal i překvapení co se vlastních výsledků týká.
Nepsanou podmínku - minimálně osmi souhlásek, na základě jejichž užití ve slově "scrvrnkls" jsem o další možnosti požádal - nakonec splnilo osmnáct odepsavších: Karel Aubrecht (čtvrtprd), Jiří Cicvárek (vchrstls), Stania Donnenberg (vrchchls), Jana a Ivan Komárkovi (čtvrtprd), moje maminka (zcvrnkls), Jiří Ornest (všmrncls), Jan Unger (vchrstls) a Martin Zet (scvrkprd), přičemž původní slovo (scvrnkls) uvedli Karel Aubrecht, Štěpán Klas, Michal Lutterer, Ivana Naegele, Kateřina Pavelková, Jiří Slíva, Antonín Škvor, Táňa Svatošová a jedna fialovým fixem nečitelně podepsaná žena (zato s jihoafrickým jazykolamem iqaqa laziqikaqika kwaze kwaghawaka uqhoqhoqha, což údajně znamená skunk spadl dolů a zlomil si hrtan). Pominu-li namnoze nesmyslné novotvary na deset a více souhlásek (výjimkami jsou jen Erikou a Lukášem Brádáčkovými fundovaně obhájené vzschrchls a zdrblkvrdlzprdls, a nekonečné - byť samohlásčité - skinhedské zaržání oiiiiiiiiiiiiii Davida Vávry), pak nejdále se s devíti souhláskami dostali Tomáš Motl (vscvrnkls) a Lenka a Ian (t.č.) Smithovi (šmrncprst), již byli nakonec i vyhlášeni vítězi.
A aby ani netuzemští adresáti nepřišli zkrátka, měli stejný úkol, jen složení slově mělo být opačné - jen ze samohlásek. Vítězi se stali Karl Heinz-Werner z německého Bad Nenndorfu (aua) a Bruno Pollaci z Pisy (io).
duben 1994


PLEONASMY ANEB ABSURDITY TOUHY ČECHŮ BÝT SVĚTOOBČANY

12. listopadu 2001 jsem do Konference o typografii vstoupil s následující výzvou:
Vážení kolegové, v duchu svých předchozích vstupů do konference vám nabízím téma ani ne tak diskuzní, jako opět příspěvkové. Shromažďuji absurdity české mutace světově srozumitelných symbolů.
Jsem zatím na začátku: CD disk, MC kazeta, LCD displej, PC komputer, osobní PC, GSM mobil*, USD dolar a podobné úžasnosti. Kdo nerozumí, oč mi jde, ať si přečte celé heslo bez zkratek (compact disc disk atd.).
Ať už vás napadne cokoli, pošlete to prosim mně rovnou nebo do konference, možná se budeme divit, čeho všeho jsou čeští jazykozpytci schopni.

A resumé?
CD disk, MC kazeta, LCD displej, PC komputer, Osobní PC, USD dolar, IPB banka, HVB Bank, hokejová NHL, basketbalová NBA, hemenex se šunkou a vejci, smažené pomfrity, rychlovlaky TGV, RAM paměť, znalost AJ jazyka, biftek z hovězího masa, pomerančová oranžáda, MacOS operační systém, formule F1, PDF format, QXD dokument, DOC dokument, hot-dog v rohlíku, bonus ZDARMA, LED dioda, velké verzálky, patkový serif, zkratková hot-key, protokol IP, Světová boxerská rada WBC, Mezinárodní boxerská federace IBF... a nebo finanční kasaštyk!


OTCŮV KABÁT

Otcovým kabátem jsou myšlena špatně pochopená sousloví, přičemž jejich přechýlený smysl je mnohdy stejně logický a smysluplný jako ten původní. Termín "otcův kabát" je dílem kolegy Pavla Lva z tajné organizace BKS a sám ve své podstatě nejlépe symbolizuje větné útvary, jimž dal jméno:
A čpí tam podkoní a voní tymián (a čpí tam pot koní...; zlidovělá píseň)
Už měkkoně vyvádějí (už mně koně vyvádějí; lidová píseň)
Holka modrooká nese dávej u potoka (nesedávej u potoka; lidová píseň)
Sekyra je za dva zlatý a to půrko za tolar (a topůrko; lidová píseň)
Vojenský má otcův kabát (vojenský má z Kotců kabát; Kotce - za bolševika prazvláštní tržiště ve stejnojmenné pražské uličce, kde se prodávala mj. vyřazená vojenská výstroj; písnička druhdy populárního Katapultu - Lesní manekýn)
Ach synku, synku, domalý jsi (Ach synku, synku, doma-li jsi; lidová píseň)
Malířka a dcera Jiřího Trnky Klára Trnková si vzpomněla na dětství tímto:
Kdy šmuláska nekvete? (Copak je to za vojáka, když mu láska nekvete; lidová píseň)
Anděl světle móděný (... anděl světlem oděný - píseň Čechy krásné, Čechy mé).
Mě osobně nejvíce a až donedávna trápila holka modrooká a vůbec mně leta nepřišlo na mysl jakkoli pochybovat o dáveji, již nosí kolem potoka, aniž bych kdy tušil, co to vlastně nosí. Stejně tak půrko za pouhý tolar mi připadalo samozřejmé...
Nakonec - příkladem otcova kabátu budiž letitá parodie naší národní hymny o Borišovi, co umí po skalinách...
Určitě i vás napadne několik podobných otcových kabátů; pošlete mi je, rád je sem přidám s případným uvedením vašeho autorství.

Do šuplat! | Nahoru

Aktualizováno 4.2.2011