I se mnou občas vedou novináři rozhovory. Na různá témata, jak se můžete sami přesvědčit; každý se zde najde pár praktických mouder. Třeba pro Respekt 24/2010 (str. 48, Chytrá bota) jsem propagoval sdílení běžeckých výkonů. Filip Blažek se mě pro svou publikaci ptal, jak vznikaly za revoluce plakáty. V Reflexu 10/2009 jsem se vyjadřoval pro anketu Osobnost roku; v březnu 2009 jsem rozhovorem zahájil sérii 11 fejetonů v příloze Kariéra Hospodářských novin; v Reflexu 52/2008 jsem byl hostem Art-Detektoru a v Reflexu 36/2007 jsem odpovídal na tři všetečné otázky. FONT 67/2002 mne poctil profilovým rozhovorem, kde jsem zdrbal, nač jsem připadl, a vzápětí jsem tento rozhovor rozebral pro portál zastavse.

Respekt

V Respektu 24/2010 vyšel obsáhlý článek o běžcích, kteří své osobní úspěchy sdílejí s ostatními. A protože i já jsem řazen mezi geeky, rád jsem odpověděl na několik zvídavých otázek. V časopise jsem byl nakonec "jen" citován, tady jsou mé odpovědi kompletní.

Kdy a proč jste s měřením běhů začal? Vzpomenete si ještě na první zážitek z měření, dokázal byste ho popsat?
Samozřejmě si vzpomenu... tak jako u všech těchhle hraček: sice vůbec nevím, k čemu a zda vůbec mně to bude, ale vyzkoušet to musím. A když jsem si na twitteru přečetl výkřiky Lady Brůnové "Lada beží o život: Pod vlivem sršících endorfinů se musim veřejně pochválit: pokořila jsem 18km trasu okolo jezera" (cca před 66 dny) a "Tak! Začala jsem vést zápisky svého běhání: www.dailymile.com Tip pro všechny, kteří nemají sporttestery" (cca před 54 dny), byl k registraci už jen krůček (cca před 53 dny)...
A ten zážitek? Měl jsem pocit, že jsem uběhl desetkrát víc, než kolik mi to naměřilo...

Jakou techniku používáte (iPhone, Nike+, GPS logger...)?
Téměř zásadn? používám techniku vědomého přepadávání kupředu, jedná-li se o techniku běhu. Své výkony si měřím na dailymile.com.

Co se vám na ní líbí, co vadí? Zkoušel jste i něco jiného?
Zkoušel jsem se i nordicky procházet, ale připadal jsem si v Praze moc seversky, pokud se opět jedná o techniku pohybu. Technologicky jsem zůstal u denních mílí.
Líbí se mi na nich, že jsou denně milé.

Kolik už jste toho celkem s přístroji naběhal?
Jak se kterými. Jednou jsem běžel i s gramofonem, před lety jsem poklusával s iPodem. Dnes běhám bez přístrojů, je to pohodlnější.

Co dalšího jste se z dat o svém běhání dozvěděl? Odhalila vám něco nečekaného, překvapivého?
že mám radost se svým potácením se pochlubit. A že nejsem sám, kdo je pyšný na každý metr, který absolvuje rychleji než rozvážným krokem.

Proč nasbíraná data sdílíte? Motivuje vás to běhat častěji či dál?
Nemotivuje, pokud mi někdo nějakou motivejšn nepošle (obě zatím od @ladab). Hlavně ale skrze svá data (doteď jsem měl za to, že skrze svou vůli) vedu jakousi komunikaci s lidmi, kterým nebudu sice nikdy stačit, ale o nichž vím, že i přes to na mě možná počkají.

Myslíte, že sdílení je také trochu kompenzace za všechna ta setkání s běžci, kteří ani neodpoví na pozdrav, jak o tom na Dailymile občas píšete?
Ať si mlčí, čertví, co je trápí důležitějšího než uštvanec proti nim. Vím, že dokud si při běhu dokážu povídat, neběhám nezdravě a neštvu se. Třeba je tím myšleno i tohle sdílené povídání...

Bavilo by vás ještě běžet jen tak, myslím tedy bez měření?
Samozřejmě! Platí sice dvakrát měř, jednou běž, ale za ty dva měsíce denního poklusu jsem si na to zvykl tak, že mně už ani displej tolik nechybí...

Respekt 24/2010 (Chytrá bota, autor Petr Kočí)

(Aby bylo vidět, že jsem nekecal, nabízím ke sledování svou běžeckou kariéru!)

U příležitosti 20. výročí Sametové revoluce (a 20. výročí založení Osvětové besedy Český máj, 20. výročí 29. narozenin Radky Ciglerové a 20. výročí 35. narozenin grafika Pavla Lva) vyšla v nakladatelství XYZ kniha Plakáty sametové revoluce, kterou sestavil Filip Blažek. Kromě všech dochovaných plakátů z onoho období obsahuje kniha spoustu fotografií dokládajících, jak a kde byly plakáty tehdy k vidění, a také třináct rozhovorů s autory některých z plakátů: s Michalem Cihlářem, Karlem Čapkem, Pavlem Hrachem, Václavem Jiráskem, Ivanem Králem, Alešem Najbrtem, Michaelem Rittsteinem, Františkem Skálou, Pavlem Šťastným, Rostislavem Vaňkem, Jiřím Votrubou, Romanem Wernerem a se mnou:

Pane Beneši, pamatujete si, kdy váš vánoční plakát vznikl?
Docela přesně... v úterý odpoledne, akorát nevím kolikátého, ale muselo to být koncem listopadu nebo začátkem prosince 1989...

Čím jste se v listopadu 1989 živil?
Byl jsem grafikem na volné noze, přes komisi ČFVU jsem dělal plakáty, spousty vizitek, prostě výjimečně zdatný "vejtvara" čtyři roky po škole. A také jsem se patrně velmi zabýval osvětovou činností, protože zrovna v pátek 17. listopadu jsem společně s Evou Holubovou, Jiřím Richterem, Janem Slovákem a Petrem Kavanem spoluzaložil Osvětovou besedu Český máj se sídlem v Českém ráji. StB se to nějak dozvěděla a pomstila se za to odpoledne studentům v Praze... nebo to bylo jinak?

Kdo byl iniciátorem vašeho plakátu? Šlo o objednávku ze strany Občanského fóra, nebo to byla vaše iniciativa?
Jako u většiny ostatních motivů byl i tento čistě autorskou přísadou do tehdejšího kvasu. Úplně se vidím, jak ve svém ateliéru (to byly takové prostory, které výtvarníci tehdy dost často obývali) v pátém patře košířského činžáku rozmáchle črtám odvážnou kometu.

Jak je technologicky plakát vytvořen? Kreslil jste samostatně dvě barvy, které se spojily v celek až v tiskárně?
Ano, každá barva zvlášť tuší na pauzák, kometa je nakreslena svíčkou, protože jsem neměl tolik voskovek. Celé bez přesného vědomí výsledku - inu, revoluční doba.

Kde se plakáty tiskly a kolik kusů jich bylo vytištěno? Tu menší verzi jste také připravoval, nebo vznikla bez vašeho vědomí?
Především o menší verzi vůbec nevím. O její existenci se dozvídám až teď z vaší otázky. Já dělal pouze verzi 1:1 ve formátu A1. Kolik se toho vytisklo a kde, to už si nepamatuji. Možná to tiskl Břetislav Hampl, čertví*...

Podílel jste se na další práci pro Občanské fórum?
Jako jeden z nejhlučnějších a nejagresivnějších křiklounů a diskutérů na mimořádném revolučním setkání výtvarníků ve "Fučíkárně", tuším, že v úterý 21. listopadu od 10 hodin v levém křídle sjezdového paláce, jsem byl jednohlasně zvolen do akčního výboru v Mánesu, a od odpoledne jsem již byl revolucionářem - telefonistou, koordinátorem výjezdů a vůbec takovým pitomcem pro všechno. A zatímco ostatní nezvolení kolegové tvořili dole v Mánesově suterénu, kde akčně dštili nápady a chrlili transparenty a provolání, já seděl o dvě patra výš a byl k ruce Olbramu Zoubkovi. Takže ať rozhodne čtenář, zda jsem se podílel či nikoliv...

Co říkáte s odstupem dvaceti let na kolekci tehdejších plakátů?
Totéž, co na kolekci tehdejšího vánočního cukroví - chutné, ale prošlé... Ale bylo milé si zavzpomínat (a vybavilo se mi tolik věcí!)...

* až když kniha vyšla, zjistil jsem, že mám v archivu plakáty tištěné jak v Našem vojsku, tak v Polygrafii.



Příloha OSOBNOST XX v Reflexu 10/2009 se ptala: Kdo a proč je podle mne osobnost, která nejvýrazněji v období od listopadu 1989 do současnosti ovlivnila české výtvarné umění?
Pozitivně Václav Havel. Není tu a nebyl nikdo, koho by bylo lze si více vážit co spontánního hosta na vernisážích a výstavách, nikdo, o jehož nevyřčenou kritiku či pochvalu by bylo lze více usilovat, a nikdo, před kým by byl důvod dobrovolně smeknout a uklonit se mu.
Negativně Milan Knížák, který svou neomaleností a bezbřehou pýchou ponížil výtvarné umění na úroveň zlomyslné šaškárny.

Jaké dílo mě u nás v uplynulých dvaceti letech nejvíce oslovilo?
Kdyby mě mělo oslovit jedno umělecké dílo natolik, že by bylo lze je považovat za nejzásadanější, bylo by to se mnou špatné. Jedno není. Ale všechna, která jsem viděl, zažil či slyšel, mne oslovila natolik, že jsem na umění dosud nezanevřel a stále mám potřebu se mu věnovat.


Pavel Beneš (49 let) je grafik a pedagog. Od roku 2005 vede ateliér Vizuální design na FUD UJEP. Vystudoval SUPŠ a pokračoval na VŠUP v Praze. V letech 1990-1993 byl kmenovým grafikem v magazínu Reflex. V letech 1997-2001 byl senior-art directorem v reklamní agentuře BBK/Time. Zde začal vytvářet i svůj slovník reklamštiny. Vytvořil grafiku výstav Lovci mamutů a Stopy lidí v Národním muzeu nebo výstavy o Josefu Hlávkovi v Lobkowickém paláci na Pražském hradě. Na duben chystá svou retrospektivu Conejvíc.

Manažerem jsem od své první zakázky

HN: Rozhodli jsme se čtenáře "očkovat" proti hantýrce v byznysu. Napsal jste slovník slovník reklamštiny. Proč?
Kdysi jsem pracoval jako art-director v reklamní agentuře. Vždy mě iritovali lidé, kteří tam vpadli a ze dne na den začali mluvit anglicky. Tvářili se, že jsou busy a cool. Začal jsem ty jejich obraty a výrazy sbírat. V reklamce jsem chodil na všelijaké brýfy a brejnstormingy a všichni mluvili čengličtinou - jazykem, který byl pro normálního člověka nesrozumitelný. Ti lidé chtěli vzbudit dojem, že jsou kosmopolitní a světaznalí.

HN: Vaši rodiče jsou výtvarníci. Mohl jste si vybrat svobodně povolání?
Rodiče mě do ničeho nenutili, ale odmalička jsem pořád kreslil. Nikdy jsem důsledněji nepřemýšlel o tom, že bych byl něčím jiným než výtvarníkem. Sport mi nešel, hudba mi nešla, manuálně jsem nešika a lenoch... Ale jsem rád, že jsem se na školu nedostal kvůli kvótám nebo příslušnosti k nějaké sociální vrstvě... Naštěstí jsem vždy procházel prostředími, kterými jsem procházet chtěl...

HN: Je pro vás pochopitelný patnáctiletý kluk, který neví, kam se vrtnout?
Rozhodnout se v patnácti, co chci celý život dělat, je těžké. Střední škola člověka předurčuje k ?innosti, která jej v osmnácti devatenácti nemusí bavit. Jenže to zjistí, až když dospěje. Nemám na mysli jen fyzickou a duševní vyspělost, ale i to, když se přiblíží k nějaké komunitě, ve které je mu dobře. Když zjistí, že je jeho obor mimo nebo ho nebaví, tak že je složitější přejít. Mám syna, který je gymnazista a v jeho věku mu je putna, co bude dělat. Na jednu stranu mu závidím, na druhou stranu to nechápu. Já jsem v sedmnácti věděl, co mě baví natolik, že bych to chtěl dělat déle než příští týden. Viděl jsem kolem sebe práci zhmotnělou do obrazů, kreseb a grafických listů. Moje děti vidí jen moje ohnutá záda u počítače a schůzky s klienty. A tak si možná říkají, že tohle není nic pro ně.

HN: Ale váš životopis na webu vypadá spíš jako hezky organizovaný mejdan...
To je pravda, je to už takový třicetiletý mejdan. Takový delší flám, chvílemi klidnější, chvílemi bouřlivější. Dneska je ale doba, kdy je tvůrčí čověk spíě uzavřený do svého světa. Tvoří v rámci svého krychlového metru - on a jeho počítač. A to je zhouba. Vidím to i ve škole; když skončí společná část výuky, všichni se rychle zavřou do svých ulit a shrbí nad monitory. Vplují do virtuálního světa, který je založen na všech těch komunikátorech, chatu a programech, které jsou samozřejmě výborné, však je používám také. Jenže ti studenti se mnohdy dívají už jen na ten virtuální obdélník před sebou.

HN: Jaká období považujete v profesním životě za zlomová?
Nevím, zda lze mluvit o přelomech. Ale bylo několik období, která měla vliv na to, co jsem mohl dělat a mezi jakými lidmi jsem se mohl pohybovat. K základům určitě patří umprum. To, u koho jsem studoval, nehraje roli, byly to naprosté nuly, politické kádry. Ale díky té škole jsem se začal třeba pohybovat v prostředí Pražské pětky, kolem Tvrdohlavých... Na škole jsem se seznámil s mnoha svými klienty na dalších deset nebo patnáct let. Potřebovali vizitky, plákáty na akce... Rád vzpomínám na dobu v divadelním společenství Vikýř, to byla moc zajímavá léta, především Divadelní poutě na Střeleckém ostrově. Z legrace jsme si říkávali světští.

HN: Na poutích jste účinkoval v roli Umělce v hladovění ze stejnojmenné Kafkovy povídky. Patří připravenost na "hubená" a "tučná" léta k profesi?
Samozřejmě. Práce výtvarníka je co do objemu velice kolísavá. Jsou období, kdy nemám žádnou zakázku. Pro mě bylo třeba velkým mezníkem, když jsem před třemi lety vyhrál tendr na výstavu Lovci mamutů v Národním muzeu. Bylo to v době, kdy jsem si říkal, aby už zase něco bylo. A pak přišly ještě výstavy Stopy lidí, Josef Hlávka, Český granát... Tím se moje kariéra rozjela směrem, který jsem do té doby vůbec nevnímal.

HN: Musí být výtvarník také trochu manažer, aby si ošetřil smlouvy, autorská práva, propagaci výstav?
Manažerem jsem od chvíle, kdy jsem dostal první zakázku. Musel jsem se tomu věnovat, ale tenkrát tomu nikdo neříkal manažer. Neznali jsme marketing. Ale pokud jsme chtěli uspět, tak jsme si museli umět práci zorganizovat. Respektovat termíny a pravidla, které nastavuje klient. Museli jsme někam jít a obhajovat návrh. Samozřejmě ty prezentace vypadaly dříve jinak než dnes. Pro mě se ale s nástupem kapitalismu v tomhle směru moc nezměnilo.

HN: Co vám přinesla období v Reflexu a časopise Story?
Práce v Reflexu trvala čtyři roky a potkal jsem tam spoustu zajímavých lidí, se kterými jsem v trvalém kontaktu. Naopak období v časopise Story nijak neadoruji, nicméně jsem tam potkal např. Halinu Pawlovskou a spoustu lidí, kteří byli blízko k prazvláštní a povrchní komunitě. Ale musím říci, že Halina Pawlowská je chytrá a vtipná, a je vnímána jako jednodnačně dobrá obchodní značka. Samozřejmě, že po období v Reflexu to byl strašlivý zlom. Do té doby jsem si myslel, že všechny časopisy jsou jako Reflex. A tehdy ještě zdaleka nešlo o bulvár v tom dnešním nejhloupějším smyslu.

HN: Jak jste vnímal reklamní prostředí?
Byl jsem v pozici senior-art directora, což je jedna z nejvyšších výtvarnických pozicí. Nikdy jsem reklamou neopovrhoval, nešel jsem tam s tím, že bych šel do póvlu. Vnímal jsem to jako další způsob práce. Grafik je také reklamním tvůrcem, jen není zaměstnaný v reklamní kanceláři. Ale pracuje na stejných principech.

HN: Vedete ateliér Vizuální design. Učíte rád?
Vždycky jsem si myslel, že nemohu učit. O tom, jak jsem nesnášenlivý, by mohly vyprávět moje vlastní děti. Radit mě přesto bavilo vždycky. Být učitelem neznamená nic jiného, než že studentům radím na základě svých zkušeností.
HN: Co radíte studentům, aby obstáli v oboru?
Můj ateliér je spíše takový creative shop. Neučím je jen to, jak dělat design, značky nebo vizitky. Chci, aby se podíleli na nějakém komplexním projektu. Ale není nutné, aby dělali úplně všechno. Takže je učím, že když se jim nebude dařit dělat grafiku a nebudou mít zakázky na plakáty, mohou zkusit přednášet na téma, které je baví. Když se neosvědčí v přednáškách, mohou organizovat výstavy nebo multikulturní a multimediální podniky. K těmto věcem se dostávají během studia průběžně. A samoz?ejmě také chci, aby se stali i špičkovými grafiky, protože je to obor, který umím docela dobře.
Jana Kejhová, Hospodářské noviny, příloha Kariéra, 2. 3. 2009

Od 2. 3. 2009 vycházení sloupky na výše zmíněné téma v příloze Kariéra. Jejich původní znění si můžete přečíst zde.



Pavel Beneš, grafik a pedagog. FUD UJEP z Ústí nad Labem dobývá Prahu a on visí společně se svými studenty ve Veletržním paláci.

Jaký obraz vám nikdy nezmizí z hlavy?
Ten, na který se snažím už dlouho a marně zapomenout.

Jaké dílo byste chtěl mít doma na zdi?
Akt od Modiglianiho. Ale i tak mám radost z těch, co tam jsou nyní.

Plakal jste někdy před obrazem?
Zrovna tuhle: ne a ne naladit digitální obraz v televizi.

Má se říkat výtvarné nebo vizuální umění?
Výtvarné nebo vizuální umění jen říkat nemá cenu, to se musí vidět!

Dáváte přednost obrazu nebo videu?
Jednoznačně obrazu, ten mohu vnímat po svém. Video je pro mě příliš pasivní.

Jak vypadá štěstí?
Jako moje žena.

Může umění změnit život?
Umělcově rodině bezesporu.

Jakou nejlepší radu jste v životě dostal?
Neraď!

Byl důležitější Duchamp, nebo Picasso?
Picasso, protože líp kreslil. Ale zas byl komunista, tak to si nevyberete...

Která postava z české výtvarné scény je pro vás nejzásadnější?
Joža Mrázek Hořický. Napsal pro mě zdravici, potřásl mně pravicí, jednou, přesto pro vždycky.

Co si myslíte o Milanu Knížákovi?
Proč bych měl o něm přemýšlet?

Od koho byste chtěl svůj portrét?
Claude Serre, Radka Ciglerová, a samozřejmě Andy Warhol.

Kdo by vám měl napsat monografii?
Všeználek.

Jakého herce byste vybral, aby vás hrál v životopisném filmu?
János Bán, s tím si mě zamlada pár lidí spletlo a chtěli po mně podpis.

Kde jste si přál vystavovat?
Příští rok na umprumce, ale zatrhli mi to a mě ta touha přešla.

Jaká výstava vás v životě nejvíc zasáhla?
Phil Treacy v Trapholtově muzeu v Koldingu, a stálá expozice moderního umění v Paříži, když jsem tam mezi návštěvníky poznal Roberta Rauschenberga a Johna Cage.

Co jste naposledy četl, viděl v kině, divadle?
Čtyři dohody; Ukrutně šťastni a Po svatbě; I look up, I look down francouzských krásek Chloé Moglii a Mélissy Von Vépy, a Formanovic Obludárium.

Jakou výstavu by měl právě teď každý vidět?
Mého tatínka v Hollaru.

Listopad 2008 / Reflex č. 51-52/2008, Art-detektor



1. Jak se má grafik Pavel Beneš
Mám se výborně! Jdu ve Stopách lidí (připravovaná výstava v Národním muzeu) a už se těším na začátek zimního semestru na FUUD UJEP v Ústí nad Labem, pro novice i starší ročníky jsem si připravil úkoly, nad nimiž zas budou všichni chvíli kroutit nevěřícně hlavama (takhle), aby je pak zpracovali způsoby, na něž jsem vůbec nepomyslel. A rád jsem si nedávno vychutnal kulinářské nadšení kolegy Rostislava Vaňka, zvláště pak radost jeho i své ženy Daniely z graficky impozantní a chuťově nedostižné sýrové bakchanálie pod Calderovými litografiemi.

2. Co tě zaujalo v oboru?
Kdybych s tím nebyl takřka denně konfrontován, asi bych se o tom nezmiňoval - ale uráží mne a roztrpčuje neomalené a zlomyslné parazitování pražské Zoologické zahrady na image, kterou pro ni vytvořil a veškerou svou tvorbou předtím a patrně již proti své vůli i nadále reprezentuje Michal Cihlář. Neschopnost a neochota vyrovnat se s ním morálně i finančně nemůže obhajovat obyčejnou krádež know-how, a to nedomýšlím mentální nouzi a totální absenci čehokoli, co by bylo lze nazvat profesionální ctí, u tvůrce a realizátora té umělohmotné a umatlané tabletové parodie.

3. Máš i mimoumělecký zážitek?
No jéje!
Mimo jiné jsem se svým dalším pobytem v řadě utvrdil v lásce a úctě k dánské mentalitě, s nostalgickým dotýkáním se ikon svého mládí jsem podpořil synovu touhu dobýt svět se stracocasterem na rameni a marshallem za zády, minulou neděli jsem zažil na Šumavě největší krupobití svého života, a sebrav v parku exkrementy po svém labradoru jsem nestihl zabránit zvídavému houbaři ve zvědavém a důsledném nahlédnutí do plného sáčku... odpovídat na otázku, zda rostou a co sbírám, už bylo zbytečné.

Reflex 36/2007



Sebestředně se považuje za jednoho z největších českých grafiků a se svým 201 centimetrem výšky je nepochybně největším členem TypoDesignClubu. Když jsme ho koncem září navšívili, dokončoval právě pro tisk svůj slovník reklamštiny. Proto jsme se nemohli na úvod zeptat jinak, než jsme se zeptali...

Co pro Vás jako výtvarníka reklama jako obor skutečně znamená?
Především řemeslo. Stejnou schopnost vytvářet užitečnou věc jako dobře tisknout, operovat, zdít nebo spisovat.

Zaregistrovali jsme, že jste dělal senior art directora...
Svého času jsem byl senior ártdájrektrem v reklamní agentuře BBK a byla to dobrá a cenná zkušenost.
Kolegové z grafické branže sice nadávají, že reklama je póvl a je pro akademicky vzdělaného umělce degradující. Já jsem to říkal taky, ale ta nabídka byla k neodmítnutí. Jednak jsem šel do agentury, kde přede mnou působil kolega Milan Jaroš, takže jsem si říkal, když tam byl on, flegmatik, který nemá ánung o nějakých dedlajnech (Milane, promiň), zároveň ale profesionál, a přežil to tam, tak to tam asi není tak zlé. A jednak jsem tam byl příjímán jako typograf, což bylo lichotivé a svádělo to k jisté idealizaci.
A v neposlední řadě je to přiměřeně dobře placené, i když už po pouhých třech letech jsem toho měl nad hlavu... 205 cm a výš...

Napadlo mě, jestli má slovo reklama základ ve slově klam...
Neměla by, pokud by to byla neklama... :-)
Heslo reklama v mém slovníku to říká výstižně...

Bavila Vás práce v reklamě?
Bavila. Všechno, co se Vám daří, je zábavné... a pro mě práce v agentuře měla velký smysl. Především jsem v ní pocítil naprostou úctu k češtině. Světla Čmejrková ve fantastické knize "Čeština, jak ji znáte i neznáte" napsala, že "reklamu lze chápat jako snůšku absurdních sloganů, anebo ji lze brát vážně,"... a s tím se plně ztotožňuji. Reklama je obor, který jazyk cíleně deformuje a ničí. Mám na webu velkou sekci textů, jehož součástí je slovník reklamštiny. Svého času jsem ho pustil do konference o typografii, kterou vede Filip Blažek, a mnozí respondenti z řad profesionálů - mj. typografové Kočička a Blažek nebo webdesignerka paní Gottsteinová - na něj zareagovali a poslali mi další hesla, čímž vznikla ještě sekce webové reklamy, která je v mnohém úplně odlišná. Ten čistě reklamní jazyk je zběsilý. Edmeni na vás mluví a vy vůbec nevíte, co říkají a proč to říkají takhle, a v okamžiku, kdy použijete naprosto spontánně nějaký český ekvivalent, jim spade čelist a vůbec nevědí, o čem je řeč.

Myslíte, že se tím staví do nějaké role? Že chtějí být něco víc?
Snad... i když nevím, zda víc je to pravé slovo... Mají svůj svět. Svět jiný hierarchií hodnot, odlišný svým nereálnem, těmi opravdu echt růžovými brýlemi, a tak zároveň musí být zákonitě jiný i mluvou. Dělení na in a aut, co činila Halina Pawlovská ve Story, na edmeny funguje dokonale.
Berme to ale tak, že mluvím o devotních edmenech... ti jsou cílem mé karikatury i jejím zdrojem.

Uvažujete o knižním vydání slovníku?
Slovník je v angličtině, ale psaný foneticky, takže člověk, který anglicky neumí a potřebuje zjistit, co je dedlajna, klejm nebo vobler, nemusí složitě hledat, jak se to píše. Knižně by měl vyjít ještě letos v prosinci, pražská Jednota tlumočníků se rozhodla jej v rámci svého pravidelného vánočního čísla vypustit pod titulem Nískejbačet jako dárkověpříložnou brožurku.

Vraťme se k Vám co typografovi působícímu v reklamě...
Jsem puntičkář a pintlich, takže bazíruji na tom, aby v typografii - ve smyslu grafických pravidel zobrazení textu - platila určitá pravidla, která jsou smysluplná a funkční, a která jsem se kdysi naučil. A reklama s textem zachází pekelně. Typografie je sice jen jedním dílem vizuálu, ale jestli vyjde jednoznaková předložka na konci nebo správně na začátku řádku, v tom je přece estetický rozdíl. Nehledě na to, že jazyk kopyrajtrů je neuvěřitelně šroubovaný a gumový. V agentuře vlastně se mnou byl jediný textař, který k té práci měl všechny teoretické i praktické předpoklady, Tomáš Belko. Učitel, textař, básník, spisovatel (a muzikant)... všechno to jsou profese, které předpokládají cit pro slovo a schopnost formulovat myšlenku. Kopyrajtři jsou vesměs lidé, kteří se nachomýtli k téhle profesi náhodou a kteří sice hromadí krásná slova v líbivých klejmech, teglajnech a hedlajnech, ovšem postrádají elementární cit pro mateřštinu, a pojmy jako gramatika, interpunkce či vyjmenovaná slova jim jsou naprosto cizí. Má kolegyně z kreáče měla ekonomické vzdělání, takže pracovala na klientech z finančního sektoru a badykopy byly naprosto odborné. Ale jejich čeština byla doslova šílená.

V branži je zřejmě spousta nýmandů...
... a velká fluktuace... pár měsíců a pryč, do další agentury. Když se podíváte na pracovní nabídky, stále tytéž agentury mají tatáž místa na síti vyvěšená jako volná. Logicky pak dochází k tomu, že edmen se kruhem vrací tam, kde jako nýmand začínal, ale pod jiného ekaunta a k jiné klientele a přichází jako starý harcovník.

... a z junior directorů se přesunem stávají senior directoři...
... a středoškolák po maturitě z výtvarky funguje na stejném postu jako člověk s vysokou, titulem co dokladem maximální odbornosti a dvaceti lety praxe... to je přece absurdní.

Zrovna jsem to chtěl říct...
Přesto jsem tam byl rád... ale v podstatě proto, abych definoval hranici svých možností. Ráno člověk zapnul a odpoledne vypnul, v ideálním případě. Horší je, když vypne večer v devět, deset, a v nejhorším až druhý den ráno. To se odvíjí od toho, nakolik je klient modlou, a tím pádem neexistuje nějaký čas na oddech. A čím je klient větší a agentura z něj má větší inkam, tím má dokonalejší fullservice. Jsou to nárazovky, ouvrnajty. Období, kdy agentura nemá do čeho píchnout, se střídají s obdobími, kdy se nespí. Reklama jako obor je přijatelná, pokud člověk sleví ze svých hodnotových kritérií. Musí si říct, že od rána od devíti do pěti odpoledne nebude mluvit jen pravdu a nebude úplně bazírovat na svých profesionálních zásadách.

Mají agentury odvahu prosazovat původní kreativní návrhy?
Mají a prosazují. Ale samozřejmě něco jiného je prezentovat práci novému klientovi dejme tomu v rámci tendru, a něco jiného je prezentovat stálému zákazníkovi, který tvoří agentuře padesátiprocentní inkam. Tam ta totální kreatýva není možná.
V jednom je reklama velma přínosná: mohla by určovat možný směr v grafickém designu a typografii. Mohla by... kdyby byla vůle. Krásná knížka je krásná knížka, ale dostane se do ruky minimu lidí, a tím pádem nemá sílu ovlivnit vnímání typografie a designu v tak masové míře. Naproti tomu reklama tuto možnost má. Kdyby bylo víc reklam jako má teď Oskar, je to báječné. Když vezmete tu konkurenční mořskou pannu, tak ta holka je prostě odpudivá (slečno, vy za to ale nemůžete... :-). Nebo Agassi s Grafovou a gumově jásající mládež na audórech... jsou odporní slizcí a kontraproduktivní.

Reklama má moc ovlivňovat grafiku, ale není platformou, na níž by vznikalo něco nového.
To není pravda. Pronikají sem nové trendy a tvůrčí postupy, ale vesměs a především u nadnárodních klientů. Český klient bojující o své místečko na trhu se neztotožní s explozí, stačí mu pro začátek nesmělé prsknutí. Místní klienti se ještě bojí šokovat, netroufají si svou cílovku překvapit, donutit ji k vlastnímu názoru. Reklama má svým dosahem šanci vnímání grafického designu směrovat. Bohužel v ní často vznikají takové zhůvěřilosti, že tím grafice obecně dělá medvědí službu.
Těch věcí, o nichž si řeknete, že jsou hezké a milé, těch je stále minimum...

Není opatrnost způsobena nízkou kvalifikací agenturních grafiků?
Nemluvme o graficích jako o tvůrcích kreativity. Grafici jsou jejími zpracovateli, převádějí týmovou kreativitu do opticky vnímatelné podoby. Grafik v reklamě je člověk, který sice umí pracovat na počítači, ale chybí mu odbornost, ať už tak říkáme vzdělání nebo zkušenosti. Začal jako sazeč. Občas mu šoupli nějakou blbost a zjistili, že stíhá, a postupně se samovolně stal výtvarníkem. Ani samotní kreativní ředitelé nejsou z velké části lidé v oboru školsky vzdělaní. V BBK byl kreativním ředitelem vysokoškolsky erudovaný strojař, ale v pravou chvíli udělal chytrý úkrok. Inteligentní muž, zároveň komik, kašpar v dobrém smyslu slova. Každý spot dokázal klientovi autenticky přehrát... svým způsobem génius. Osvícenec, protože on mě přijal jako typografa, což se v agenturách děje velmi zřídka... nikoli jako výtvarníka, ale jako odborníka na typografii... Obvykle to funguje tak, že nula je přijata na místo vyžadující odbornost, po níž se ale nikdo nepídí. Nula se tak rázem stane jedničkou... Nic proti tomu, že se z obyčejného trouby z ulice stane ártdajrektr, přejme mu to, nicméně nelze se pak divit úrovním výtvarné a jazykové prohrávajícím v nerovném boji s úrovní odbornou.

Lze někde vystudovat příkladně na takový creative directoriát?
To nemyslíte vážně.... Víte o zdravotní škole, jejímiž absolventy jsou špitální primáři? To máte jako u každého řemesla - dá se lety práce naučit natolik, že lze naučené předávat... a prodávat.

Ale když něco umíte a chcete si za tím stát, tak nemůžete donekonečna dělat kompromisy...
To jen proto, že máte potřebu nýmandy neustále poučovat, když vidíte, že svou práci neumějí. Vy ji totiž umíte, protože jste se jí cíleně věnoval dvacet let. Vyhnal jsem jednou z kanceláře jistého troubu z marketingového oddělení jakési farmaceutické firmy, který mi seděl za zády a říkal mi, kam mám posunout které písmenko a jak je mám obarvit. A pak za mnou přišel klajentdajrektr a říkal mi: to nesmíš, to je klient! A já na to: možná je to klient, ale je to nula, která mě nebude poučovat...

Dokážete se na volné noze vyhnout podobnému ataku klienta? Podobné situace přece musí nastávat také...
Nefunguji jako servis svého klienta... spolupracuji s ním. Klient má co prodat a já znám jeden ze způsobů, jak. Navzájem svá teritoria respektujeme... I v tom mi má reklamní zkušenost velmi pomohla. Dříve jsem udělal dva návrhy a někde je odevzdal, ať si vyberou. Teď vím, že tam musím být a dvě hodiny je masírovat a jeden návrh jim vnutit. A vnutím jim ho, protože tu praxi mám, mj. i díky šéfovi BBK Evženu Hartovi, který nás - kreativce a neekaunty - v rámci jakéhosi školení naučil, jak má probíhat prezentace.
Masáž klienta je to nejdůležitější, co jsem si z agentury přinesl... nebo odnesl...? Samozřejmě jsou i klienti, které masírovat nemůžu, protože jednak oni znají mě a já znám je, a jednak že vím, že se nenechají.

A máte nějakou vyloženě špatnou zkušenost s reklamní agenturou?
Sice jen jednu, zato zásadní... kdysi jsem byl, společně s kolegy Cihlářem, Stanem, Kučerovou a Činčerou agenturou O&M vyzván k vytvoření Absolut objektu se všemi náležitostmi celosvětové kampaně Absolutky... tvarem lahve, písmem... Udělal jsem Absolut voyeura... klíčovou dírku ve tvaru lahve. Pár let na to vyšel v exkluzivních magazínech celého světa inzerát s támž nápadem a týmž hedlajnem, jen autorem byl jakýsi Mike Parsons. Čtyři roky si agentury mezi sebou odpovědnost přehazovaly, protože dík již zmíňované fluktuaci ti, co se na krádeži podíleli, již pracovali u konkurence či zcela mimo obor, k soudním stáním se pokaždé někdo nedostavil... až letos zjara přišla nabídka na smír přímo ze Stockholmu. Nebýt tlaku mého právníka a zůstat vše jen v Česku, mávli by všichni nad krádeží autorství rukou...

A dobrou?
Přes Leonardo jsem dělal grafickou úpravu ročenky AKA. Byl jsem překvapen, jak byli vstřícní kreativitě...

Jaká je skladba vaší současné práce?
Pracuji občas pro vydavatelství Mutabene, spolupracující s ministerstvem školství a organizacemi zabývajícími se postiženými dětmi a jejich problémy. Tím, že jsme letití kamarádi, víme, co si můžeme navzájem nabídnout. Vědomí vzájemné tolerance mi pak umožňuje i konzultovat či měnit tituly publikací, případně ovlivňovat jejich komunikatibilitu. Sice jsem si to slovo právě vymyslel, ale přesně vystihuje, co chci říct. Je to ovšem spíš radost a splácení jakéhosi pocitu dluhu, že já jsem zdravý a ti druzí ne. U těchto zakázek si vždycky vzpomenu, kolikrát v životě mi šlo o život a když ne o život, tak aspoň o zdraví. Takového vydavatele můžu těžko tlačit k cenám, za jaké bych dělal pro jiné, třeba komerční vydavatelství... je to taková charita, dobročinnost. A to je paradox, že na vložky, pleny a prací prášky se vydávají miliardové prostředky a na ty podstatné věci se peněz nedostává. To je možná ten základní a hlavní rozpor, se kterým se musím jako edmen vyrovnávat, totiž že prázdnota a nicotnost stojí výš než několik málo zásadních věcí...
Také ilustruji, naposledy Doomdorfovu záhadu z vydavatelství Kalich, a předtím katalog Messengerů. Rovněž na zakázku karikuji, pročež jsem honorován za svou jízlivost. Identifikuji se s webdesignem, na svůj web jsem nepokrytě pyšný.

A zakázky, ze kterých žijete? Máte nějaké stálé klienty?
Katalogy, vizitky, novoročenky... mladším přátelům oznámení o křtu dětí, starším o úspěších vnuků... Mám pár stálých zákazníků, kteří se vracejí, protože vědí, že - zjednodušeně řečeno - mám na hadru jejich loga. V porovnání s reklamní agenturou mám ohromný klid, zároveň permanentní nejistotu. Nestěžuji si, stíhám a ještě mi zbývá čas na další aktivity, jako například psaní nebo správu webu svého či TDC.
V kreativní nouzi se na mě čas od času obrátí Messenger zosobněný ředitelem Alešem Voverkou a v současnosti se podílím na grafickém designu tiskovin Překladatelského servisu Skřivánek.
A samozřejmě v neposlední řadě neodmítám zakázky z agentur... třeba od epigonů páně Ogilvého.

Z vašich prací je patrné, že často berete do ruky tužku.
Samozřejmě, já nesmírně rád kreslím, už proto, že to prostě dobře umím. Počítač to neumí. Nikdy jsem nic nenakreslil myší a tabletu nevěřím. V ideálním případě si kresbu naskenuji a v počítači pracuji s ní. Dokonce i vizitky či loga si nejprve kreslím a snažím se negumovat. A kdo by se chtěl zeptat... pak používám tuhy 3B a mám rád všelijaké technické vychytávky automatických krejonů...

Není v případě vizitky počítač rychlejší a bližší výsledku?
Je určitě rychlejší, ale v té první fázi je lepší klientovi návrh jen načrtnout, protože je pak pořád prostor pro jeho fantazii. To je další zkušenost z reklamy: když se udělal návrh se slepým textem a nějakou rychle vybranou fotkou, tak klient to schválil a chtěl to se všemi chybami. Proto to raději kreslím... a zatouží-li klient po kresbě, zpeněžím kromě nápadu i vizuál.

Pavel Hrych, Aleš Navrátil (FONT 65/02, listopad 2002)


ZASTAVSE.CZ

Jsem z nadšenců, kteří založili kulturni server Zastavse.cz. Jelikož se od Zastav.se zatím ještě hodně práší, jak se buduje, chybí tam rubrika media, kterou bych do budoucna chtěla prosadit. Absence speciálního políčka nebrání tomu, abych na Zastav se neumístila recenzi na Nískejbačet...

Kde je možné slovník sehnat? Jen na Vašem webu?
Slovník je k mání 1) ve své fyzické verzi k dispozici v sekretariátu JEDNOTY TLUMOČNÍKŮ A PŘEKLADATELŮ (vytiskli jej v rámci svého prosincového bulletinu); 2) v pdf na mém webu; 3) jako hypertext tamtéž - tam je nejaktuálnější, anžto trvale doplňován novými hesly; 4) v nejhorším v několika výtiscích v mém šuplíku tady ve stole.

Plánujete další podobné práce jako je Reklamština či Webština, jimž byste hodlal dát papírovou podobu?
Popravdě řečeno - neplánuji. Alespoň co se slovníků týká. Ale něco podobného dělá např. Libor Smítal v hanáčtině...

Pro jistotu: Jak dlouho jste pracoval v reklamě?
Tři a půl roku... stačilo to sice, ale žádné formě spolupráce v rámci této branže se nebráním.

Pracujete stále?
Externě ve všech možných formách... jako grafik, textař, konzultant...

Co na Vaší práci máte rád?
Především to, že se mi daří. A pak i to, že dělám to, co mě baví i živí zároveň.

Máte rád reklamu jako konzument?
Jak kterou, asi jako každý. Stupidní reklamu nenávidím, vtipnou a pozitivní jsem nadšen.

V rozhovoru na Vašich stránkách mluvíte o lidech z reklamy tak, jako by to nebyl obor, v němž pracujete či jste dlouho působil. Může člověk zůstat mimo a zároveň dobře dělat svou práci?
Ale já přece nezůstal mimo... jen nesedím přímo v nádražní hale reklamní agentury, ale doma za stolem a s kolegy ve více agenturách komunikuji mailmo textem a prezentačmo obrazem. Ba co víc - já i ostatní kolegové činní v tomto oboru jsme pracovali v reklamě svým způsobem od své první zakázky, ať to bylo v roce 1982 (můj případ) či kdykoliv jindy (kdokoliv jiný), protože dříve tzv. užitá grafika nebyla ničím jiným než reklamou propagační, vulgo reklamě sloužící. Pročež si troufám tvrdit, že nejenže nestojím mimo, ale stál jsem v místech dnešních reklamních agentur dlouho předtím, než zde vůbec vznikly a více či méně se etablovaly...
... a jsem-li šikovný - jakože jsem - a cílevědomý, nemohu mít pocit, že bych svou práci nedělal dobře. Zvláště při vědomí, že ji umím...

Mluvil jste také o hrůznosti češtiny lidí z reklamy, přitom rozhovoru bez Vašeho slovníku bych neporozuměla.
To máte pravdu - na webu ale předpokládám nějakou provázanost mezi jednotlivými fajly... a v samotném Fontu (č. 65/2002, prosinec, číslo o čajích) byl za text přiřazen extrahovaný slovník užitých pojmů.

Je reklama uměni?
Bezesporu. A je jedno, z které strany to vezmete: z divákovy strany jest uměním reklamu vnímat, třídit, selektovat, chápat či odmítat, ze strany tvůrců je uměním oslovit, pobavit, poučit či oblbnout diváka, a ze strany klienta je uměním jednak kompilát obou umění předchozích, jednak schopnost být kreativním ve jménu smyslu reklamy a přitom se nezabořit strachem o svůj zisk čumákem do hlíny...

Velmi mě zaujalo, že se člověk, jehož vtáhla reklama, věnuje neziskovému sektoru. S jakými organizacemi spolupracujete? V jaké formě?
Máte-li na mysli neziskové organizace, pak nejspíš se žádnou nespolupracuji, protože dost dobře nevím, co si mám pod pojmem "nezisková organizace" představit. Každá organizace je přece ziskovou, ať už jejím ziskem jsou peníze, důvěra, sounáležitost, spolupráce či pocit štěstí z jakkoli odvedené práce. Možná jsem ale nepochopil ani to, že pracuji v neziskovém sektoru. Nemám totiž pocit, že bych neměl touhu mít zisk... to bych byl přece hlupec, ne? Možná to ale celé myslíte úplně jinak...

Hana Novaková
hannah@zastavse.cz
www.zastavse.cz


Aktualizováno 8.7.2010